Fourier's Flaw- 2.kapitola 1/2

10. listopadu 2015 v 17:12 | Any
Ahojte! :)
Mám tu první část druhé kapitolky! :)
Když bude zájem, tak přidám i druhou, mám ji už taky přeloženou! :)
Napište mi prosím jaké to je, co byste vytkli a jestli má smysl překládat dál! :)
Přeji příjemné čtení a každý komentář mě potěší! :)



Neděle 10.září 1944
Věděla, že bylo po všem, když světlo zmizelo.Pomalu otevřela oči a zjistila, že leží v posteli.Rozhlédla se okolo, byla na nemocničním křídle.
"Přesně na čas," zaslechla někoho mumlat od konce její postele.Začala si mnout oči, protože si myslela, že má snad halucinace.Na okraji postele, jak si myslela, že měli být bystrozorové, seděli Harry, Ron a Ginny.Všichni tři jí s úsměvem sledovali.

"Ty," automaticky se obrátila na Harryho, který už měl namířeno směrem k ní, "Vždyť to byli skuteční bystrozorové.Dokonce jsem předtím slyšela i jejich jména.Lhal jsi mi Harry, ikdyž si řikal, že nemůžeš..Jak jsi mohl?"
"Pšt," zašeptal Harry, "Já vím, mrzí mě to, ale řekl jsem, že tě nemůžu nechat tohle dělat samotnou.Prohodili jsme se se skutečnými bystrozory."

"Takže proto jsi mi řekl, ať zavřu oči?"Zeptala se a práskla naštvaně dlaněma.
"To byl vlastně Kenton," zasmál se Ron, "No nebyl to skvělý plán?"
"Jo, vášně skvělej Ronalde.Raději mi to vysvětlete každej sám," ukázala Hermiona prstem na každého z nich.
"Myslela jsem, že je to naše povinnost, jako tvých přátel," řekla Ginny poněkud zmateně.
Hermiona zakroutila hlavou, "Říkala jsem ti Harry, že jste se mnou neměli chodit.Brumbál řekl..."
"Brumbál je právě ten, kdo schválil celý tenhle nápad, Hermiono.Nechtěl, abys šla sama," rozčiloval se Harry, "tak proč nechceš, abychom ti pomohli?"
"Nechte už toho," řekla rychle Ginny předtím, než Hermiona mohla odpovědět, "Stalo se, tak se už přestaňte hádat, stejně se nemůžeme vrátit zpět."

"Samozřejmě," zamumlala Hermiona, "A to je proč jsem nechtěla, aby jste šli se mnou.Ginny, co tví rodiče?"
"Mají ještě pět dalších synů,"zasmál se Ron, "Jsou radši bez nás dvou.Nedělej si s tím Hermiono starosti.Jak řekla Ginny, stalo se, tak pojďme už, všechno se to děje v minulosti."

"Chtěl si říct v budoucnosti, ne?"Smál se Harry.Ron mrknul na Hermionu, která se nemohla přestat smát.Nemohla jim to říct do obličeje, ale byla ráda, že jsou tady s ní.
Dělalo to věci mnohem snesitelnější,i když jinak dvakrát příjemný vlastně nebyly.

"Ale proč jsem v nemocničním křídle?"Zajímala se Hermiona po chvilce ticha.

"Spala si dýl než my," pokrčil rameny Harry, "profesor Brumbál říkal, že to máš z nachlazení," smál se Harry.

"Nachlazení?Já nejsem nachlazená," protestovala Hermiona.

"No tak Hermiono, copak nevíš, jak to tu chodí?"obrátil Ron oči v sloup, "Teď jsme odlišní lidé.Byli jsme v Bradavicích od září 1937.Teď je září 1944.Tys byla nachlazená tři týdny a nebylas schopná chodit kvůli tomu celý náš první týden na hodiny."

"Samozřejmě některé věci se stejně nezměnily," smála se Ginny, "i tady si nejlepší v ročníku."

"Ale není jediná," smál se Harry, "spolu s Voldemortem."

"Nechápu, jak to tu chodí Ronalde," vyštěkla Hermiona ignorujíc Harryho a Ginniny poznámky, "Harry všechno mi řekni, prosím."

"První týden nebyl špatný, teda pokud nepočítáš učitele lektvarů.Myslím, že je to jako prokletí, vždy špatných učitelů lektvarů na téhle škole," řekl Harry a Ron souhlasně přikyvoval hlavou.

"No vlastně jsme předtím měli profesora Křiklana," poznamenal Ron.

"Harry," povzdechla si Hermiona, "Nemám na mysli hodiny.Zajímá mě, kdo jsem já?"

"Oh, pravda," usmál se Harry a začal si mnout krk, "Profesor Brumbál nám řekl, že každý tady nás znal celých šest let.Takže jsme vlastně nic dělat nemuseli.Jen
se sem dostat," znovu se usmál, "Brumbál nám řekl, jaké jsou tu naše jména," Ron něco hledal v kapse, "pokračuj prosím Rone."
Ron přikývl a vytáhl něco z jeho levý kapsy.
Vytáhl malý kousek papíru s Brumbálovo rukopisem, "Brumbál řekl, ať to spálíme, až si to všichni přečteme."Hermiona kývla a natáhla se po papírku.
Ron jí ho dal do dlaně a čekal, až to bude mít přečtený.

"Takže Harryho příjmení je Fourier?"Zeptala se Hermiona nevěřícně, "ale vždyť on je můj příbuzný."

"Brumbál nechtěl, aby si Raddle myslel, že jsi byla příbuzná nějakého zkrachovalého kouzelníka," pokrčil rameny Harry, "ale chtěl zároveň někoho, kdo bude mít Fourierovo jméno."

"Ale Voldemort je chytrej," řekla Hermiona naštvaně, "Nenapadlo ho třeba že si umí spojit dvě a dvě?"
"Nikdo z nás se spolu oficiálně nepřátelí," řekl Harry.

"Co myslíš tím, že nejsme přátelé?"Zajímala se nevěřícně Hermiona.Ron si pro sebe něco mumlal.

"Dočti si ten papír," řekla Ginny smutně.

"Ronovo příjmení je Daw a Ginny se jmenuje příjmením De Marco.Jsou to nějak známá jména?"Zeptla se vážně Hermiona.Oba jen zakroutili hlavou.
"A moje příjmení je..."Koukla na konec, aby řekla své jméno, ale nedokázala ani otevřít pusu.
Jméno které stálo na papíře jí tak moc šokovalo."Proč?"

"Brumbál říkal, že Voldemort si tě spíš oblíbí, když budeš..."

"Příbuzná egoistickýho černokněžníka?" ptala se pořád ještě šokovaně Hermiona, "proč nemůžu mít své vlastní jméno?"

"Budoucnost, tedy minulost vybrala jména za nás," usmál se Harry, "promiň Mio, ale asi se s tímhle jménem budeš muset vypořádat."

"Ale já...tak jako tak nejsem příbuzná týhle rodiny," zuřila Hermiona.

"To není tak, že bys ho musela vídat," reagovala rychle Ginny.

"Profesor Brumbál mě musí nenávidět," povzdechla si Hermiona.

"Poslouchej, to byla jejich minulost," řekl Harry, "Všichni víme, že Brumbál by nikdy člověka nenáviděl za problém jejich rodičů.
"To jo, ale tenhle muž zabil Brumbálovo sestru!"Zapištěla Hermiona.

"Tvůj otec," opravil ji Ron.Hermiona po něm střelila rozzuřeným pohledem a on raději začal couvat.
"Jméno stejně změnit nemůžeš, tak se tím už nestresuj.Jsou horší věci, kterýma je potřeba se zabývat," řekl Harry rychle, "jsem si jist, že tě tu každý bude mít rád."

"To není to co jsem myslela, Harry," řekla Hermiona, "Vždyť je jasný, že chodím do Zmijozelu."

"Ve skutečnosti chodíš do Havraspáru," usmál se Harry, "já jsem ve Zmijozelu a ještě k tomu Smrtijed," posmutněl a ukázal jí tu ošklivost na jeho ruce.

"Ginny je v Mrzimoru a Ron v Nebelvíru," proto se nikdo z nás tady nepřátelí."
"Profesor Brumbál zmínil, že bychom měli změnit pár věcí," usmála se Ginny zamyšleně, "možná je tohle jedna z nich."

"Dobře, tak já teď ale radši půjdu do mé společenské místnosti," povzdechla si Hermiona, "raději si připravím věci na zítřejší hodiny."
Všimla si, že ji všichni divně sledují, a tak si přestala obouvat boty a čekala na jejich vysvětlení.
"No ty vlastně," vykoktal ze sebe Harry, "teď nejsi na Havraspárský koleji."

"Jak to, že ne?" Zajímala se naštvaně, "Myslela jsem, že jsem v Havraspáru."

"Taky že jsi," ujistil ji Harry, "Jde jen o to, že si během léta obdržela dopis a jsi..Jsi prefektka."
Harry poslední část řekl tak rychle, že Hermiona slyšela pouhé mumlání.

"Cože jsem?" Ptala se okamžitě?
Ginny se pořádně nadechla, "Jsi prefektka."
Hermionino srdce začalo bít jako o závod, "A..A kdo je přefekt?"
Harry jí věnoval jeden rozpačitý úsměv, protože všichni dobře věděli, kdo byl prefekt v roce 1944.
"Tak kdo?"Zeptala se znovu.

Všichni se jenom na sebe zmateně dívali, nikdo z nich jí nechtěl říct kdo, ačkoliv všichni moc dobře znali odpověď.
"Myslím, že takhle to bude jednodušší, protože je to roztomilá představa, jak spíš s nepřítelem," zasmál se Ron.

"Na tohle ani nemysli Ronalde," naštvala se Ginny a praštila ho po hlavě.

"Takže to je Voldemort?To on je prefekt?" Zajímala se ustaraně Hermiona.
Všichni tři přikývli.Hermiona si nandala boty, zatimco oni ji jen mlčky sledovali.
Teprve, když byla připravená odejít z nemocničního křídla se Harry zmohl na slovo, "Kam se chystáš?Je pozdě, měla bys tu zůstat přes noc."

"Přesně jak to tady Ron naznačil.Jdu spát s nepřítelem."
Slyšela Rona, jak huboval sám sobě a byla si jistá, že Harry chtěl už něco poznamenat, ale ona za sebou jen rychle práskla dveřmi od ošetřovny a šla pryč.

Nikdy nebyla na místě, kde prefekti bydleli, ale našla to rychleji, než předpokládala.Bylo to skrytý v osamocený části hradu, což jí dost vyděsilo.Ráda by alespoň řekla Haarrymu, Ronovi a Ginny, kde se nachází, čistě kvůli bezpečnosti.
Konec konců je vůbec možný, že by Smrtijedi nevěděli, kde jejich milovaný Voldemort spí?

Když se zastavila před plátnem, uvědomila si, jak je nervozní z představy Voldemorta jako sedmnáctiletého kluka.
"Vy musíte být slečna Grindelwaldová," usmál se muž na plátně, "čest pro mě vás poznat madam."
Usmála se, když jí otevřel plátno, díky bohu, žádné heslo není potřeba.

Opatrně přešla práh, s pohledem upřeným na pokoj, pro jakýkoliv náznak jeho přítomnosti tady.Ulevilo se jí, když zjistila, že je tu sama.
Nevěděla který ze dvou pokojů je její, tak usoudila, že bude bezpečnější si lehnnout na gauč.
Když se posadila, zaslechla za sebou vrzat práh.
Zavřela oči, prosím, ať to není on, prosím.
Vždyť on je jediný kromě mě, kdo sem může vstoupit, samozřejmě že to musí být on.
Doufala, že okolo ní projde bez povšimnutí.

Dařilo se jí být naprosto v klidu, až dokud se Voldemortovo kroky nezačaly přibližovat.Její srdce začalo být víc a víc s každým jeho dalším krokem.
To byl tak špatný nápad.Neměla jsem sem vůbec chodit, nadávala si Hermiona.
Přiblížil se do jejího zorného pole a jí dávalo velkou námahu se uklidnit.
Tady není cesty zpět, sedmnáctiletý mladý Voldemort šel sebevědomě k ní.
Hermiona se rozhodla nemít strach, to přece nemá smysl.
Zažila už toho tolik, že moc dobře věděla, co teď dělat.
Potichu si zkřížila ruce na prsou a čekala, až si jí všimne.

Byl začtený do nějaké náboženské knihy, že si ji ani nevšímal.Šel směrem k pokojům.Do kterého stále ještě nevěděla.
"Exm..mm," odkašlala si Hermiona, jako kdyby jí něco uvízlo v krku.
Byla si téměř jistá, že na jeho tváři viděla náznak rozrušení, ale zmizelo to stejně rychle, jako to přišlo.
Raddle tiše polknul, zavřel svojí knihu a otočil se směrem k ní.

Hermiona byla plná odkodlání zvítězit v téhle bitvě.
"Ahoj," usmála se na něj, když neodpověděl na její zakašlání, "Jsem Hermiona Grindelwaldová,"dostala ze sebe.

Přikývl hlavou, "Jo, já vím," položil knihu na krb bez jakéhokoliv zvuku.Byla překvapená, protože si vždycky Voldemorta představovala jako brutálního člověka.
A teď když v něm viděla jemnost, s jako uzachází s knihama, byla v údivu.
Slyšela, jak pohnul jazykem, jako by ho obtěžovala její němota.
Podívla se na něj, měl úzký a dost jemný obličej, koho by napadlo, co je doopravdy zač.
"Takže ty jsi předpokládam prefekt,"řekla s úsměvem Hermiona.Nechtěla působit tak plaše a nenapadlo ji nic jiného, co říct.

Přisahala by, že se usmál, ale když se podívala znovu, tvářil se klidně, bez náznaku jakékoliv emoce.
"Řekl bych, že jen prefekti a Dippet mají povolení sem vstoupit, takže to snad mluví za vše."Dobře věděla, že přijde kyselá poznámka, za tenhle stupidní komentář.
"Říkala jsi, že jsi Grindelwaldová?"Přikývla.Pozvedl jedno obočí, "tvůj otec musel být velmi zklamanej, že ses nedostala do Zmijozelu."

"Já jdu svou vlastní cestou.Nekráčím v otcových stopách.Mám svůj vlastní život," řekla rychle Hermiona.A celé to byla vlastně pravda.
A to Lord Voldemor asi dokáže rozpoznávat.Nemůže zjistit, když někdo lže?Nebo zatím na to možná není dostatečně silný.

"To je něco, co obdivuju," řekl bez zaváhání, "nejsem zrovna typ na formality, takže když mě teď omluvíš."
Hermiona byla příliš zaujatá jeho lichotkou, že ani neodpověděla na jeho poslední slova.
Vzal si svou knihu a otočil se směrem odkud přišel.Šel do schodů napravo, jak Hermiona právě pochopila, že tam bude jeho ložnice.
Rychle se postavila a šla doleva.Vyšlapala pár schodů a byla ve svém pokoji.

"Pokoj byl zařízený do modré a šedé, jak jinak, tohle byl vždycky typycký zvyk Bradavic.
Chyběla jí zlatá a červená, na které byla zvyklá v minulosti...no vlastně v budoucnosti.
Stále nemohla uvěřit, že ze všech lidí zrovna Voldemort jí pochválil, že nejde v
Grindelwaldových stopách.
Pravděpodobně se Brumbál spletl se svým nápadem, že když jejím otcem bude černokněžník, tak ji bude víc brát.
Připadal jí naprosto klidný, když mu řekla své příjmení.Nijak to s ním nepohlo, bylo mu to skoro i jedno, řekla by.
Možná proto, že to byl jeho nepřítel.Voldemort chtěl být přece vždycky největší černokněžník všech dob a né jeden z mnoha.
A aby takový mohl být, tak musel zničit jiné černokněžníky.
Uvědomila si, že tohle vlastně i udělal.

Její otec už byl černokněžník, a to by mohlo znamenat, že se Voldemort bude muset dostat blíž k ní, aby se přes ní dostal k němu.
On by jí samozřejmě chtěl poznat pro jeho vlastní prospěch.A ona zase jeho pro prospěch celé budoucnosti.
Ale on jistě nevěděl, že byla z budoucnosti.A taky nevěděl, že se s ním snaží spřátelit.A Voldemort by si myslel, že to všechno dělá jen on.

Hodiny v podělí ráno byly bez sebemenší neobvyklosti.Dějiny čar a kouzel s profesorem Hastingsem a bylinkářství s Dawsonem.
Nicméně odpoledne byly lektvary se Zmijozelem.Po obědě musela spěchat do učebny lektvarů.

Usmála se na Rona s Ginny, když na chodbě prošli kolem ní.Vlastně se oficiálně v téhle časové době nekamarádili.
Nicméně se však rozhodli scházet v úterý večer v místnosti nejvyšší potřeby, aby mohli promýšlet, jak postupovat dál.

Nevěděla kam si sednout, protože první týden strávila na ošetřovně.Harry jí dal práci, kterou si musela promyslet a udělala to během snídaně.

Jakmile vešla do učebny, všiml si jí profesor Křiklan, "Dobré odpoledne slečno Grindelwaldová.Mám radost, že vás vidím zase na nohách."

"Děkuji pane profesore," řekla s výrazem nadřazenosti.Spatřila Voldemorta v přední části učebny.Sledoval jí, ale pak zase odvracel pohled jinam.
Přišlo jí, že bedlivě poslouchá jejich rozhovor, stejně jako polovina třídy.
Cítila na sobě pohledy několika zmijozelských, pravděpodobně se divili, že není členem jejich koleje.
Byla přesvědčená, že tohle je to, co si několik z nich myslelo.

Možná se báli jejího jména, nebo vědomostí.Ať to bylo z jakéhokoliv důvodu, byla ráda za jejich nedostatek zvědavosti.
"Doufám že vám nevadí, že jsem si vás dovolil posadit vedla pana Raddlea v přední části třídy," usmál se Křiklan.
Hermiona překvapením oněměla, rozhlédla se po třídě a každý byl s někým ve dvojici až na Voldemorta.

"Nevadí mi to profesore, děkuju," doufala, že nebyl poznat její sarkasmus.
Křiklan naštěstí nic nepostřehl a šťastně přikývl, když šel dopředu učebny.
Hermiona se ploužila pomalu za ním.
S lehkostí se posadila na židli a dokud nezačala hodina, snažila se na Voldemorta nedívat.

Ani on nevypadal nějak, že by si všímal její přítomnosti, a nebo si jen rád užíval ignorování všech okolo.
Křiklan začal psát na tabuli postup k vytvoření dnešního lektvaru a Raddle ani ona nezaváhali a začali si všechno zapisovat do jejich poznámek.
Hermiona dopsala chvíli předtím než on a neodpustila si nakouknutí na jeho papír, aby vyděla proč ještě není hotov.
Byla opatrná, takže si snad nevšiml jejího rychlého a nepatrného pohledu.

Napsal něco na horní část papíru, což bylo nejspíš to, co dělal když si k němu sedla.
Nebyla si jistá, jestli to byl Raddle nebo kouzlo, protože to bylo napsané v jiným jazyce.Rychle odvrátila pohled, když se Voldemort otočil směrem k ní.
Slyšela jeho povzdechnutí a následné odkašlání, když se postavil, "Dneska bychom měli dělat vybuchující tekutiny, Grindelwaldová."

"Já vím," zamumlala a rychle se zvedla, "na to samozřejmě budeš potřebovat moji pomoc," řekla sarkasticky.
Za chvíli si uvědomila, že Voldemort nerad nepoužívá sarkasmus nebo jakýkoliv jíný druh koverzace.

Přišlo jí, že ho její poznámka zarazila, ale rychle dokázal zareagovat, "Nic takového jsem neřekl.Já jsem schopný dělat složitější lektvary sám, ale obávám se, že profesor Křiklan k tobě nemusí být tak laskav, až uvidí jak místo práce zíráš na moje poznámky."

"Nezírám na tvoje poznámky!" zčervenala Hermiona.Rychle zakryla ruměnec, doufajíc, že si ničeho nevšiml.
Naštěstí se věnoval krájení máty a jí si už nevšímal.
"Jdu za Křiklanem pro tu tekutinu."

Chystala se odejít od stolu, ale Raddleova poznámka jí zastavila, "Není potřeba.Už nějakou mám."
Ukázal na jeho tašku, jako by jí říkal ať tu lahvičku vyndá sama.
"Co tu tak stojíš?Je v tašce."

"A proč...Jesti se teda můžu zeptat, proč s sebou k sakru nosíš jedovatou tekutinu?" Zajímala se Hermiona a opatrně otevřela jeho tašku.
Ikdyž to bylo hloupé, myslela si, že by jeho taška na dotek mohla proklít každého kdo není Voldemot.
Naštěstí nic takového nehrozilo, a tak v pohodě vyndala tekutinu a položila jí na stůl.

"Nikdy nevíš, kdy se bude hodit," zamumlal a hodil kousky máty do lektvaru.
Lektvar začal žloutnout, přesně jak měl, podle postupu na tabuli.
Raddle vzal lahvičku a celý její obsah nalil do lekvaru.Všimla si profesora Křiklana, jak je s nadšením sleduje.

Byla považovaná za nejchytřejší čarodějku ve třídě, ale to bylo v budoucnosti.
Ale tady musela překousnout fakt, že Voldemort byl chytrej minimálně jako ona, možná i víc.
Profesor Křiklan přišel k jejich stolu, akorát když byli hotoví.
"Vynikající práce Tome," zašeptal profesor, "příště nech slečnu Grindelwaldovou, aby ti pomohla."
Usmál se a Voldemort zamračeně přikývl hlavou.
Hermiona nevěděla, jestli se mračil kvůli jeho poznámce, nebo způsobu jakým to řekl.

Z jeho tonu by řekla, že pokaždé když vysloví její příjmení, jsou tam slyšet náznaky strachu a zároveň i úcty.Stejně jako většina lidí.
Profesor Křiklan nikdy nikomu neříkal křestním jménem.Jediný student, kterému tak říkal byl Raddle.

"Hodina končí za dvacet minut.Až budete hotovi, prosím označte si lahvičku svým a partnerovým jménem a potom mi ji odevzdejte," řekl profesor, když odešel od jejich stolu.
Raddle jí bez jediného slova přenechal lahvičku, a tak do ní nalila vzorek jejich lektvaru, označila jí jejich jmény a poté odnesla profesorovi Křiklanovi.
"Děkuji moc slečno Grindelwaldová."Přikývla a šla zpět na své místo a těšila se až opustí učebnu.
Všimla si blonďatého kluka ze Zmijozelu, který prošel okolo ní.Zastavil se před Voldemortem.Ten vypadal dost naštvaně, nejspíš kvůli tomu, čemu musel čelit ve třídě.
Hermiona cítila, jak jí tělem projela náhlá vlna vzrušení.Věděla že blonďák byl určitě jedním z jeho smrtijedů.
Raddle se podíval na ní a potom zpět na toho kluka, když se ujistil, že je nesleduje, teda alespoň její oči ne.

Když Raddle začal mluvit, jeho ton byl odlišný od toho, jakým mluvil s Křiklanem, nebo i s ní.
Zněl autoritativně a mocně.
"Znáš mě lépe než všichni ostatní, Malfoyi."

"Samozřejmě můj pane," zašeptal Malfoy, čímž Hermioně stížil poslouchání jejich rozhovoru, "smrtijedi..."
Raddle se postavil a zastavil Malfoye uprostřed věty.Když promluvil, jeho oči byly plné zlosti, "Dnes v noci na východní straně lesa.Příště mě už nikdy takhle nezradíš.Budeš toho velmi litovat."

Malfoy dal najevo malý náznak úklony, "Omlouvám se můj pane."
Jakmile šel Malfoy zpět na své místo, Hermiona upřeně sledovala své zápisky a předstírala, že něco píše.
Zazvonilo zrovna, když Hermiona myslela, že nesnese, jak jí Vodemort pozoruje.
Rychle se postavila a obrátila se k odchodu.
"Grindelwaldová, na slovíčko," řekl autoritativně Raddle.Odkašlal si, stále působil jako Voldemort a ne Raddle.
Hermiona se mu pomalu podívala do tváře, když ukázal do zadní části místnosti.

Následovala ho a čekala, až se zastaví.Když tak učinil, ani se k ní neotočil.
"Pověřil tě Brumbál, abys byla jeho osobní hlídka?"
"Byla jsem na nemocničním křídle a teď jsem tady," řekla sarkasticky Hermiona.
Raddle se otočil směrem k ní.Hermiona si nemohla pomoct a začala couvat.Jeho oči byly stále plné zloby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama