Fourier's Flaw- 5.kapitola 1/2

24. ledna 2016 v 12:28 | Any
Úterý, 11.10.1944
Hermiona opatrně procházela Bradavickými chodbami, každou minutu si kontrolovala své hodinky, jestli náhodou nejde pozdě.
Jako každé úterý se měla sejít s Harrym, Ronem a Ginny v místnosti nejvyšší potřeby. Samozřejmě kvůli spoustě studentů okolo měla problém se dostat na místo, aniž by jí někdo viděl.

Dozvěděla se, že Nebelvír pořádá každý rok 11.října párty. Bylo jedno, v jaký den to je, protože záleželo jen na datu. V celých Bradavicích byli pouze dva lidé, kteří neviděli žádný rozumný důvod pro takovéhle oslavy. Jeden z nich byl Zmijozel a druhá byla právě Grindelwaldova dcera.

Když jí Hannah řekla, že na párty se oslavuje Zmijozelův odchod z Bradavic, nedokázala zabránit smíchu. Díky tomuhle tvrzení bylo jasné, že Nebelvír chce mít pouze důvod k uspořádání párty.

Ředitel Dippet to s ní a Tomem projednal celou situaci před necelým týdnem a dospěli k závěru, že učitelé budou lepší dozor na té párty.
Jak sám s úsměvem řekl, "pravděpodobně si párty budete chtít užít podle sebe."

Docela byla překvapená, že byla tehdy schopná si jednu noc vzít volno od hlídkování. Raději by teď hlídkovala a mohla by se vytratit, aniž by jí někdo kontroloval, než se ukrývat ve stínech před učiteli.
Viděla, jak se kolem ní mihnul stín profesora Brumbála. Pomalu zavřela své oči, aby se snadněji uklidnila. Věděla, že přes tohle poschodí bude nejtěžší se dostat, poněvadž párty byla ve Velké síni.
Nechápala, proč nebelvírští nemohli použít svou věž, protože vždycky všechny párty se odehrávaly právě tam.


Ron s Ginny měli to štěstí, že nemuseli jít přes tohle patro, protože byli o patro výš. Prála by si mít neviditelný plášť, kteý měl Harry. Zhluboka se nadechla a vyhlédla zpoza rohu.
Profesor Hastings a Dawson stáli za dveřmi vedoucí na oslavu. Ani jeden nevypadal zrovna nadšeně ze své momentální práce. Usmála se, ačkoliv stáli právě mezí ní a schody.

Začala vymýšlet plán, jak se dostat okolo nich, když ucítila na svém rameni něčí ruku. Byla tak šokovaná, že se ani nebyla schopná otočit. Čekala, až osoba něco řekne.
"Možná bych vám mohl pomoci, slečno Grangerová?"
Všechny Hermioniny obavy okamžitě vymizely, nadechla se a otočila. Profesor Brumbál stál kousek od ní, pobaveně jí přejížděl očima.
Hermiona se usmála a přikývla. "Pojďte za mnou slečno Grangerová. Doprovodím vás do místnosti nejvyšší potřeby."

Naznačil jí, ať ho následuje. Teď už pokračovala v cestě bez problémů. Profesor Hastings a Dawson je se zájmem sledovali, když procházeli kolem, ale nic neříkali. Tím se jí sice ulevilo, ale stejně byla příliš roztřesená cokoliv odpovědět.

Jakmile se dostali na třetí poschodí, Brumbál promluvil. "Vypadáte...překvapeně." Uvědomila si, že má úplnou pravdu.

"Jak dlouho to víte?" Ptala se vyděšeně.

"Od začátku, slečno Grangerová," usmál se Brumbál, "slova se možná odvrací, ale já vím, co by se mělo stát v budoucnosti."

Hermioně poskočilo srdce, "takže se to změnilo? Budoucnost?" Brumbál neodpověděl, zdálo se, že přemýšlí o její otázce.
Nevydržela být potichu, "změnil se Voldemort?" Ani si nevšimla, že zastavili před místností nejvyšší potřeby. "Profesore?"

"Pamatujte si slečno Grangerová, že Raddle není člověk, kterému byste vy s Potterem měli v této době věřit. Je to člověk, který z něj udělal Voldemorta," promluvil vážně Brumbál.

"Takže Raddle nemůže za svou zkázu?" Zeptale se zklamaně Hermiona. Zdálo se, že tenhle Brumbál je stejně matoucí, jako ten, kterého znala.

"Jen Raddle může za své chyby, stejně jako zbytek čarodějnického světa, slečno Grangerová," pokračoval Brumbál, "může se změnit jedině, pokud se ti okolo něj změní s ním."

"Co musím změnit, profesore?" Zeptala se rozčíleně Hermiona, chtěla slyšet jasnou odpověď a ne tyhle hádanky.
Byla už unavená ze spravování věcí, neměla už ani žadný nápad jak na to.

"Je to vaše rozhodnutí," řekl posmutněle Brumbál, "já nejsem ten, kdo ho může změnit." Hermiona už nejspíš zešílela z toho, jak jí nic neříkal, usmála se a přikývla.
"A moc neponocujte. Všichni čtyři potřebujete spánek."
"Děkuju profesore," řekla upřímně, "dobrou noc."

"Dobrou noc, slečno Grangerová," usmál se na ní Brumbál. Hermiona se spěšně otočila k místnosti nejvyšší potřeby a vešla dovnitř.

Harry, Ron a Ginny už seděli u krbu, dívali se někam pryč. Když se otevřeli dveře, rychle se otočili. Harry byl první, kdo zareagoval, "jdeš pozdě."

"Měla jsem problém se dostat přes druhé patro," odpověděla nervozně, "narozdíl od vás jsem musela jít přes patro, kde se koná ta párty."

"A bylo tam hodně lidí?" Zeptal se spěšně Ron. Ginny ho rychle praštila a usadila se na svém místě na gauči. Naznačila Hermioně, ať se také posadí.

"Hádám, že po schůzce jdete na tu párty, ne?" Zajímala se, když si všimla, že Ginny byla až moc vyparáděná.
Ron se s obavami podíval na Hermionu, Harry se podíval na zem a Ginny se lítostně usmála. Tímhle byla zodpovězena její otázka. "Já nejdu."

"Cože?" Řekl překvapeně Ron, "Hermiono tohle je párty! Tu přece nemůžeš zmeškat. Je to ta největší věc, která se kdy stala v Bradavicích."
Hermiona tázavě pozvedla obočí. "Fajn, jelikož jsem četla hodně historických knih a nikde jsem o tom nic neslyšela, tak myslím, že jí vynechám."
Ron vypadal zmateně, ale už nic nenamítal.

"Pravděpodobně bychom měli zahájit tu schůzku," upozornila je Ginny. Harry přikývl a povzdechl si. "Co se stalo v neděli, když odešli ti Smrtijedi?" Zhloboka se nadechla a začala vyprávět svůj příběh.

Ron se pří vyprávění neustále smál, takže Hermiona dobře věděla, že až to dopoví, on bude jako první reagovat.
"Ty si mu řekla, že jsi jasnovidec? Myslel jsem, že je chytrej." Hermiona protočila oči a nakonec se usmála. Všimla si, že Harry má co dělat, aby se nezačal smát.

"Jde o to, že teď jsem temná čarodějka.," pokračovala klidně, "takže teď jsme se dostali mnohem blíž k poražení Voldemorta."
Harry přikývl, ale nic neříkal. "Tak co Harry?"

"Voldemort tě bude pozorně sledovat, takže musíš být mnohem opatrnější," promluvil těžce Harry, "možná nebudeme moct mít naše schůzky. Především se mnou ne."

"Ale proč?" Zeptal se překvapeně Ron.

"Voldemort si pořád myslí, že já jsem ten špeh," řekl Harry vážně, "mohl by si myslet, že jsme se spikli proti němu."
Hermiona smutně přikývla, stejně jako Ginny. Ron je nechápavě sledoval.

"Takže my už nemůžeme mluvit s Hermionou?" Zeptal se, jeho hlas se vyděšeně třásl, "nemůžeme s ní už ani jíst?"
Všimla si, jak Ginny sledovala Rona, který si teď nervozně mnul ruce. Harry se povzbudivě podíval na Hermionu, zatímco poplácal Rona po rameni.

"Věřím, že najdeme nějaký způsob, jak se s ní moci scházet," řekla rychle Ginny, Mia přikývla a postavila se. "Možná nebudeme mít v úterý schůzky, ale pořád budeme mít společně snídani, oběd a večeři. Tam si můžeme promluvit. Tam Voldemort nemůže slyšet, můžeme mít naše schůzky právě při jídle. Šlo by to?"

Harry nad tím chvíli přemýšlel, ale pak konečně přikývl. Ron se tvářil šťastně a usmál se na Hermionu. Ta si nemohla pomoct a musela mu to opětovat.
"Raději už půjdu," řekla rychle, "Voldemort pravděpodobně čeká." Harry přikývl, zatímco se ostatní také zvedli. "Uvidíme se zase zítra."

"Dobrou noc," řekli jednohlasně. Hermiona jim rychle zamávala, otevřela dveře a místnost nejvyšší potřeby se za ní vypařila.
S hlubokým povzdechem šla pomalu zpět do svého pokoje. Netoužila vidět Voldemorta takhle brzy,
pořád ještě mu nemusela čelit po jejich rozhovoru v lese. A fakt, že teď byla kvůli němu temná čarodějka způsobil, že se chtěla od něj držet dál ještě víc než obvykle.

Cítila, jak se třese, když procházela kolem profesora Dawsona a Hastingse, jak pořád hlídkují u té party.
Zjistila však, že to nebyly obavy z jejich reakcí, když ji uvidí toulat se po chodbách. Po noci v lese se Voldemortovi vyhýbala mnohem víc, nechtěla být temná čarodějka a už vůbec nechtěla mít co dočinění s ním.

Zastavila se přede dveřmi na jejich kolej. Všimla si, že její dlaně byly zpocené. Rozzlobeně si je utřela o džíny. Narovnala se a snažila se působit sebevědomě a nadřazeně, nechtěla před Voldemortem vypadat slabě.

Pořádně se nadechla, otevřela dveře a vešla dovnitř. Voldemorta spatřila přesně tam, kde očekávala, na gauči. Tentokrát však četl z té černé knihy, se kterou ho viděla poprvé. Posadila se na křeslo, její zvědavost jí nedávala jinou možnost.
Pozorně ho sledovala, všimla si, že pohled upírá pouze do knihy. Poznala to podle jeho očí, které se ani nepohnuly.

Po deseti minutách ticha se natáhl pro tužku na stole a něco si rychle poznamenal do knihy. Další minutu si prohlížel své písmo, než konečně zavřel knihu a položil jí za sebe, hluboce si povzdechnul.

"Je tu něco, s čím ti mohu pomoct?" Překřížil si ruce na hrudi. Hermiona na jeho obličeji opět neviděla žádné emoce. Ach, jak tohle na něm nesnášela.

"Někdo kdo má tolik následovníků nemá co dělat v sobotu v noci? Jen se mi to zdá divný." Řekla rychle, možná až příliš, její hlas se třásl. Pokoušela se uklidnit, zatímco Voldemort se jen samolibě šklebil.

"A co bych podle tebe tedy měl dělat v sobotu v noci, Grindelwaldová?" Zeptal se klidně, ale Hermioně cítila v jeho hlasu hněv.

"Poflakovat se s Malfoyem nebo s nějakým z tvých... naších Smrtijedů," řekla Hermiona, proklínala se, že předtím řekla "tvých."
Pokud to Voldemort slyšel, nedal to nijak najevo. Jemně poklepával prsty do černé knihy, jako kdyby přemýšlel nad jejími slovy.
Hermiona sledovala jeho prsty, jak se rytmicky pohybují a dostala se z tranzu až s jeho dalšími slovy.

"Vzpomínáš si co jsem ti řekl, když jsme se poprvé potkali?" Tahle otázka jí trochu vyděsila, Voldemort nevypadal jako člověk, pamatující si první dojmy a nebo byl celý jen o prvíních dojmech.

"Pamatuju si, že si četl ze stejné knihy," odpověděla Hermiona a podívala se na knihu. Voldemort dal rychle svou ruku na knihu, jako kdyby to byla jeho ochrana.

"A to je všechno?" Zeptal se a dal svou ruku pryč, tak rychle jako si ji tam opřel. Hermiona pokrčila rameny, přišlo jí težší se soustředit. Voldemort se samoliě ušklíbl, "Rád vidím, že jsem na tobě zanechal takový dlouhotrvající dojem, Grindelwaldová."
Kdyby ho neznala lépe, myslela by si, že vypadal a zněl zraněně.
"Řekl jsem ti, že nejsem zrovna na formality, "nepoflakuju se" s někým, pokud mi to nějak nemůže pomoct."

Teď už si vzpomněla. Vzal si svou knihu, jako kdyby mu vadila její přítomnost. Pak se omluvil, že není zrovna na formality.
Nemohla si pomoct, ale myslela si, že se "nepofkaluje s ostatními," protože nechtějí být v blízkosti jeho kyselýho tonu a osobnosti.
"Je mi líto, že to tak cítíš," bylo jediné co zvládla říct.

Voldemort se na ni otočil, "nemyslím si to tak jako ty." Hermiona povytáhla obočí a zasmála se, "opravdu?"
"Grindelwaldová, možná by ses měla ptát na něco, na co ještě neznáš odpověď."

Dívala se na Voldemortovo prázdný obličej v naprostém zmatku, "co tohle znamená?" Lhostojně povytáhl obočí a postavil se k odchodu.
Bez jakéhokoli myšlení se zvedla a popadla jeho ruku. Cítila, jak ucukl před jejím dotekem předtím, než se otočil směrem k ní a tázavě na ní pohledl.
"Možná kdybys nebyl tak domýšlivý a hrubý, někdo by se tě zeptal, jestli bys s ním nechtěl strávit nějaký čas a neseděl bys teď na gauči a nemusel bys přemýšlet, proč si byl vždycky sám."

Voldemort sklouzl pohledem z Hermioninýho obličeje na její ruku, která ho stále držela. Když promluvil, byl to sotva slyšitelný šepot, "Měl jsem dojem, Grindelwaldová, že jsem nebyl, jak si to řekla, sám."

- - - - - - - - - - - - - - - - -
Další ráno jí nečekaně vzbudil hluk, někdo energicky klepal na její dveře. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že klepání je skutečné a že se jí nic nezdá. Když jí to došlo, naštvaně se natáhla po budíku. Čtyři ráno.

Rozespale si mnula oči, cestou ke dveřím si alespoň stihla vzít svůj hedvábný plášť. Třásla se, její chodidla si připadala jako na ledu, když šla přes dřevěnou podlahu. Otevřela dveře, viděla stín muže, který se zrovna chystal zaklepat. Znovu se zatřásla, ale tentokrát to nebylo zimou.

Sice pořádně neviděla, ale byla si jistá, že muž nebyl sám. Viděla za ním tři menší stíny, osvětlené světlem ve společenské místnosti, které se zrovna rozsvítilo.
"To musí být Raddle," zašeptal jeden z těch menších stínů, žena. "Půjdu mu o tom říct."

"O čem? Co se stalo?" Zeptala se rychle Hermiona, chtěla rozsvítit rozvítit světlo vedle dveří, ale muž před ní jí zastavil.

"Prosím pojďte s námi do společenské místnosti, slečno Grindelwaldová," řekl rychle ten muž, "ostatní už na nás čekaji."
Hermiona přikývla a nejistě šla za těmi stíny do osvícené společenské místnosti.

Povzdechla si úlevou, když tam došli, ukázalo se, kdo byl kdo. Ten muž přední byl ředitel Dippet, ačkoliv nezněl jako on, optimismus z něj úplně vymizel a způsobil, že působil hrozně prázdně. Hermiona přemýšlela, co to mohlo způsobit. Když se rozhlédla kolem, viděla profesora Dawsona, Brumbála a Merrythoughtovou, jak zrovna Raddleovi něco říká.

Každý v místnosti vypadal buď šokovaně nebo unaveně, až na Brumbála, který vypadal jinaknež ostatní, vypadal nemocně.
Upřeně sledoval Raddlea a Hermiona by řekla, že se s ním přeje utkat.

Záměrně sledovala Raddlea a postrádala jakýkoliv náznak výrazu v jeho tváři, zvedal se jí žaludek z jeho vyrovnanosti.
Dvakrát přikývl hlavou, když profesorka Merrythoughtová domluvila. Viděla, jak si rukou zamyšleně prohrábl vlasy.
Znovu se zaměřila na Brumbála, jehož obličej tentokrát nevypadal nemocně, ale zmateně. Ohlédla se opět na Raddlea, jako na odpověď na nevyřčenou otázku, zavřel oči a povzdechl si.
Zamračila se stejně jako Brumbál, Voldemort si takhle nikdy nepovzdechl, téměř rozrušeně.
Byl to náznak emocí a to je něco, co Voldemort nemá.

Profesor Dawson položil ruku na její rameno, jako by jí právě probudil ze sna, "omlouvám se za to probuzení, slečno Grindelwaldová-"

"Hermiona, prosím, říkejte mi takhle," snažila se usmát, její vztah ke Grindelwaldovi se pořád zhoršoval.
Profesor přikývl a pokračoval, "prefekti byli odvedeni do Velké síně na schůzku."

"Co se stalo?" Zeptala se znovu, tenktokrát mnohem důrazněji. Všimla si koutkem oka, že Raddle na ní podíval, ale když se k němu otočila, už šel ke dveřím. Profesor Dawson jí naznačil, ať ho následuje, "vysvětlím vám to cestou." Hermiona přikývla a uvázala si pevněji svůj župan. Byla ráda, že včera usnula ve svém oblečení, ztrapnila by se, kdyby byla jen v pyžamu.

Všimla si, Brumbála, Dippetta a Merrythougtové, jak šli k nim. Obrátila svůj pohled znovu na Dawsona. Ruce měl omotané okolo těla, jako by mu byla velká zima. Zastavil kousek ode dveří, které Raddle právě otevřel. Ustoupil stranou a nechal je projít první.
"Děkuju Raddle," řekl unaveně Dawson. Raddle naklonil hlavu, ale nic neřekl. Neunikla jí černá barva, která se rýsovala v jeho očích očích a nechápala, jak něco co mu řekla profesorka Merrythoughtová, mohlo způsobit, že reagoval takhle.

Hermiona byla první, která opustila společenskou místnost. Zjistila, že chodba byla mnohem studenější a ostatní s ní bohužel museli souhlasit.
"Byla si vůbec někdy na té párty 11.října za celou dobu, co chodíš do Bradavic, Hermiono?" Zeptal se zvědavě Dawson.
Hermiona zakroutila hlavou. "To jsem rád. Každý rok sedmý ročník nebelvírských studentů dělá žertíky na prváky ze Zmijozelu."
Ton v jeho hlasu jí řekl, že letos ten žertík nebyl zrovna praktický.

"Dovolili jsme jim to pouze, protože dělají své žerty v rámci pravidel školy," řekl Dawson, "a také v rámci možností."
To poslední dodal, jako by to byla jen nedůležitá poznámka, ale měla pocit, že byla z celého tvrzení ta nejdůležitější. "Nicméně tento rok sedmé ročníky zašly příliš daleko."

"Mám strach se zeptat co se stalo," řekla tiše Hermiona. Dawson si těžce povzdechl a přikývl, "to byste měla. Nějaký chlapec z prvního ročníku, chodící do Zmijozelu, je mrtev."
Překvapeně se zastavila s pusou otevřenou dokořán šokem. Dawson zastavil vedle ní, těžce přikývl hlavou. Slyšela za sebou hluk, ale nesnažila se mu porozumět. Cítila, jak se začíná motat, když se Dawsonův obličej začal rozmazávat, až úplně zmizel do prázdna.

Prohlížela se v dlouhem zrcadle, přemýšlela proč její vlasy byly vždy tak kudrnaté. Přejížděla si je hřebenem, ale bez šance. Byl to prostě den s kudrnatými vlasy.
Vzala modrou čelenku z šuplíku a nandala si jí, vzpomněla si, co jí o tom řekla její matka.

"Čelenky dělají zázraky, obzvlášť s kudrnatými vlasy." To jí řekla, když jí dala čelenku, "pokud si dáš vlasy za uši a dobře umístíš čelenku, tvé vlasy budou vypadat jako z modní přehlídky."

Povzdechla si na sebe v zrcadle, doufala, že outfit způsobí, že bude vypadat alespoň na druhý ročník. Nesnášela pohledy studentů, když ji někde viděli. Dveře do pokoje se otevřeli a jedenáctiletá Hannah vešla dovnitř.
"Jsi připravená na párty?" Pokrčila rameny a vzala si svou hnědou bundu.

"Já vážně nechci jít," zamumlala upřímně Hermiona, "zítra máme písemku z Bylinkářství a nejsem zrovna kousek od dokončení té eseje na lektvary."
Hannah protočila očima a odtáhla jí pryč z místnosti. Společně prošli Havraspárskou společenskou místnost, Hannah jí táhla ke skupince studentů. Zastavila před Elize. "Ahoj Elize."

Elize jim zamávala a otočila se ke klukovi vedle ní, když něco řekl. Viděla, že měla svou ruku na jeho rameni. Rychle odvrátila pohled,nevzpomněla si, že Elize měla kluka, kterého ona s Hannah ani v nejmenším neschvalovaly.
Všimla si dobře známého obličeje, jak se usmívá a jde k ní, "čau Petere." Peter jí plaše a tiše odpověděl.
Viděla Hannah, jak zakroutila očima a šťouchla jí, ikdyž nechápala proč.

"Vypadáš úžasně," promluvil Peter po pár minutách ticha. Usmál se znovu, když mu tiše poděkovala. Hannah jí poklepala na rameno, "musíme jít na párty. Pojďme." Povzdechla si a následovala jí, doufala, že se ztratí v davu a bude tu moct zůstat.
Hannah musela vědět, co plánovala. "Musím tě odvézt od těch tvých knih, ikdyž nechceš, tak půjdeš na párty. Jsem přesvěčená, že se pokusíš utéct." Popadla jí za ruku a postavila se mezi ní a Petera, úsměv se rýsoval na její tváři.

Peter vedle ní se rozesmál, ikdyž nechápala co na tom bylo vtipného. Hannah něco vztekle zabručela a naznačila Peterovi, ať nahradí její místo, "uvidíme se na té párty. Právě jsem viděla Alexe, potřebuju si s ním promluvit."
Hermiona přikývla, Hannah dala její ruku do té Peterovo a spěšně odběhla pryč.

"Víš," prolomil Peter těch pár minut ticha, "že nejsem Hannah."
"Všimla jsem si," zasmála se. Neměla tušení, co tohle mělo znamenat.

"Mám na mysli, že tě nepotáhnu na tu párty, pokud nechceš. Co by mělo za smysl tam chodit, když se tam stejně nebudeš chtít bavit?" Řekl vážně.
Nejradši by okamžitě zastavila, kdyby to nebylo pro velkou skupinu studentů jdoucích ke konci poschodí, což bylo místo, kde se párty koná, v Nebelvírské věži.

"Opravdu? Ale co kdyby to byla fakt zábava?" Řekla sarkasticky.

"Hm..." Řekl Peter, jako by přemýšlel nad její otázkou, "vidím tvůj názor. Je to spousta legrace k mučení kamaráda, aby se cítil nepříjemně," Hermiona se zasmála, "pojďme, vypadneme tady odsud předtím, než nás Hannah najde."
Proběhli kolem skupiny studentů, kteří se cpali ke dveřím nebelvírské věže a rychle seběhli schody dolů, Peterova dlaň zůstávala stále v té její.

Nepromluvil, dokud nebyli ve čtvrtém patře. "Funguje knihovna?" Zajímal se pobaveně. Hermiona nad jeho otázkou protočila oči, vždycky tak dobře věděl, kde zrovna chtěla být.

S hlubokým povzdechem se zasmála, "to bylo tvé rozhodnutí, ty ses tak rozhodl." Peter zamyšleně skousl své rty, "hmm.." Zvedl svou volnou ruku a ukázal s ní ke kuchyni. Hermiona se zasmála, samozřejmě, že by chtěl jít do kuchyně, je to kluk.

"To zní dobře," usmála se, když je Peter šťastně vedl dolů do kychyně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama