Fourier's Flaw- 5.kapitola 2/2

24. ledna 2016 v 12:32 | Any
Ahojte! :) Tak konečně přidávám pátou kapitolku! :)
Doufám, že se bude líbit :)
Prosím zanechte popřípadě nějaké komentík, abych věděla, že se vyplatí pokračovat v překladu :)
Přeji příjemné čtení :)
"Překvapuje mě, že tu dnes není víc prefektů hlídkujících na chodbách," zašeptal Peter. Dotkl se hrušky na portrétu a čekal až se otevře.

"Mě zase překvapuje, že víš o vstupu do kuchyně," usmála se. Peter pokrčil rameny, "Jake mi o něm řekl. Objevil ho, když chodil do čtvrtého ročníku. Nechtěl, aby jeho malý bráška trpěl hlady." Peter vždy mluvil o svém bratrovi, že bylo hned jasné, jak moc k němu vzhlížel.

"A jak se má Jake? Dostal tu práci na ministerstvu?" Zajímala se, když pustil její ruku a otevřel jí dveře.

"Pracuje jako stážista," řekl a zavřel za sebou dveře, "je smutnej. Ministerstvo nemá žádnou příležitost, ale když vydrží na stáži, tak určitě nějakou práci dostane."

"To musí být příšerný," řekla smutně. Jeden z domácích skřítků přišel k nim, Peter ho požádal o pizzu a zmrzlinu ještě předtím, než se ho mohl zeptat, co chce. Rychle se otočil a pospíchal pro jídlo.

"Jsem v pořádku, opravdu," usmál se Peter, "to znamená, že Jake musí žít doma, což znamená, že tam bude během přestávek."

"To je skvělý," usmála se, "ale nepřijde ti to sobecký?"


"Od něj? No vlastně je to od něj docela pěkný," řekl vážně. Hermiona protočila oči a žertovně ho praštila do ramene, "myslím sobecký od tebe."
Peter zčervenal a pokrčil rameny. Prošel okolo ní, k malému kulatému stolu, na kraji kuchyně. Domácí skřítek se vrátil s plným talířem pizzy a miskou plnou zmrzliny právě, když se Hermiona usadila. Jídlo položil před Petera a pozdravil. Ten mu pozdrav oplatil a zasmál se, když odběhl pryč.

"To je Poppy," řekl Peter, když jí podával kousek Pizzy. "Byla poblouzněná mým bratrem." Dělal, jako by to byla odpověď ke všemu, což způsobilo, že se Hermiona začala smát ještě víc.

Když dojedla svůj kousek pizzy, Peter už měl třetí. Usmála se a vzala si misku se zmrzlinou, s vědomím, že kdyby čekala příliš dlouho, snědl by to všechno.
Takhle tam seděli a o ničem zvláštním se nebavili celé dvě hodiny. Peter skoro vyskočil ze svého místa, když si uvědomil kolik je. Zavolal Poppy, aby uklidila jejich nepořádek, vzal Hermioninu dlaň a skoro běželi přes kuchyň.

Musela čekat dokud nepřestali běžet s dotazem, který se chtěl dostat ven. Peter otáčel knoflíkem dveří od kuchyně, když se konečně zeptala, "Proč běžíme?"

"Zmeškáme ten žert," promluvil vážně, "Jake mi řekl, že pokud je na té párty 11.října něco, co nelze zmeškat, tak je to ten žert." Dveře se rychle otevřeli a tlačil jí dovnitř.

"Jaký žert?" Zeptala se Hermiona, když běželi vstupní halou. Peter bral schody nahoru po dvou a jí táhl s sebou.
Zastavila ho ve třetím patře, když už byli oba zadýchaní, "jaký žert?"

"Každý rok Nebelvírští ze sedmého ročníku dělají žertík na nějakého zmijozelského prváka. A my to zmeškáme!" Zasípal a unaveně se chytl za bok.

"Žerty jsou pěkně hloupý," řekla Hermiona spíš znechuceně, "co má za smysl někoho ztrapnit? To je prostě hrozný, Petere."

Zasmál se a mávl rukou na ni, "je to vtipné, když je to někdo ze Zmijozelu." Hermiona protočila očima, "pojď! Jake mi řekl, ať mu o tom napíšu."

"V tom případě si něco vymysli," řekla vážně. Peterovo ještě před chvílí usměvavá tvář se zakabonila.

"Nikdy předtím jsem Jakeovi nelhal," promluvil upřímně, "nemůžu mu lhát o něčem takovým. Navíc stejně nejsem takhle kreativní." Hermiona vykulila oči, skoro zapomněla, jak moc Peter zbožňoval Jakea.

"Fajn," řekla nakonec, "ale hned po tom odejdeme." Peter řekl to kouzelné slovo "slibuju" a vzal její ruku znovu do své a běželi do schodů.

Otřeli si z čela kapičky potu, když vyběhli poslední schody. Nejradši by Petera praštila, že jí napřed nacpal a teď s ní takhle rychle běží, ale zjistila, že může kdykoliv odejít.
"Tohle...už..nikdy znovu..neuděláme," pokoušel se chytit dech. Na posledním kroku se posadil a otřel si svůj pot do trička.

"Jsi připraven jít dovnitř?" Zeptala se a šťouchla do něj. Přikývl a postavil se, musel se opírat o zábradlí, aby se mu to vůbec podařilo. Natáhl svou zpocenou ruku směrem k ní, při pohledu na ní se raději zvedla sama a pokračovali.

Tiše si povzdechl a běžel, rukou si nedbale prohraboval vlasy. Byla přesvědčená, že rudne, pokud už teď nebyl dost červenej.
"Pojďme si společně odbýt tuhle nepříjemnost." Peter přikývl a pokračovali společně k nebelvírské věži.

S obavami otevřel dveře, vklouznul před Hermionou dovnitř. Neochotně šla za ním, doufala že má v plánu dodržet slovo a odejdou hned jakmile žertík skončí.
Cítila, jak jí popadla něčí ruka kousek ode dveří. "Kde jste vy dva sakra byli?" Ach, Hannah!

Pokosila se o úsměv, jenže Hannah nad tím jen protočila očima. "Vždyť jste málem přišli o ten žert." Až teď se jí rozsvítilo, doufala, že toho studenta ze Zmijozelu příliš neztrapní.
Před nimi se ozval smích. Hannah se rychle otočila a zanechala jí tam. Podívala se na Petera, který v davu mával rukou. Nějak se dostal úplně dopředu akce.

Povzdechla si a s lehkostí se jí dařilo prodírat se davem. Byla tak malá, že to pro ni nic těžkého nebylo. Za chvíli už stála za Peterem.
"Ještě mu nesundali z hlavy ten pytel," promluvil zneklidněně, "chci vědět kdo to je. Doufám, že to je ten Fourierovic kluk."
Hermiona ho praštila do ramene. "Co?"

"Ten Fourier je na lektvarech můj partner a je celkem milej," řekla vážně, "alespoň se pokus být k němu hodnej."
Peter nad tim zcela očividně zakroutil hlavou a svou pozornost obrátil zpět k tomu žertu.
Viděla dítě, přivázaný na židle s pytlem na hlavě. Měla pocit, že je v bezvědomí.

"A řekl ti někdy Jake, co dělají těm nebohým dětem?" Zajímala se Hermiona. Snažila se dítě rozpoznat podle těla, ale vůbec nevěděla, kam ho zařadit.

"To je pokaždý jiné," zasmál se Peter, "třeba minule svlékli nějakého chlapce a dali ho na vrchol Havraspárské věže. Visel tam do rána."
Hermiona byla zděšená, "to není příliš vtipný." Svou pozornost znovu zaměřila k tomu dítěti, doufala, že ho nebude čekat stejný osud.

Jeden chlapec z Nebelvíru, ze sedmého ročníku, se postavil před to dítě v bezvědomí. Poznala v něm dobře známého nebelvírského chytače. Nepokoušela se zjistit jeho jméno, nesnášela Famfrpál. Začal mluvit a skupina studentů začala jásat. Hermiona nad tím protočila očima, plánovala útěk pro to dítě, kdyby žertík zašel příliš daleko.
Podvědomě dala ruku na svou hůlku, uloženou v kapse.

Další nebelvírský student se zedmého ročníku vkročil na jeviště. V rukou držel kyblík s vodou. Zastavil se za dítětem, doufala, že to je jen voda, ikdyž té myšlenky litovala téměř okamžitě. Všimla si rukou, které držely kbelík a viděla, že byly jasně červené.
Kbelík s horkou vodou, přímo vařící. Zděšeně se zatřásla, nebyla si jistá co dělat. Fyzická bolest do žertíků v žádném případě patřit neměla.

"Je čas nakopat již tradičně tomuto zmijozelskému studentovi prdel," promluvil nebelvírský chytač, "s kbelíkem horké vody."
Švihnutím ruky dal gesto muži, držícímu kbelík. V tu samou chvíli viděla, jak obrátil kbelík vzhůru nohama. Veškerý jeho obsah se vylil na dítě.
Nekřičel, ale neuniklo jí, jak sebou škubnul. Chytač se zasmál, "dítě nechce, abychom byli spokojení se Salazarovo odchodem."

Dav začal naštvaně vřískat, Hermiona si musela zakrýt uši, aby zamezila tomu smutku, který cítila. Podívala se na Petera a viděla, že si to užíval. On si to užívá. Pohledem se vrátila zpátky. Chytač mluvil a křičel do davu.

Pár dalších nebelvírských studentů ze sedmého ročníku se rozhodlo jít na jeviště a pomoct jejich spolužákům. Roztrhli dítěti triko.
"Myslím, že úmyslně na tyhle žertíky vybírají chlapce," smál se Peter.
Chytač napřáhl nůž směrem k davu, úsměv se rýsoval na jeho tváří.

Hermiona se podívala na chlapce a smutně si povzdechla. Přála si, aby mohla něco udělat, ale pořád nevěděla co. Pevněji stiskla svou hůlku.
Právě se jim z chlapce úplně podařilo strhnout tričko a chytač šel směrem k němu, nůž pořád držel před sebou.
Hermiona to sledovala, doufala, že neudělá to, co jí její mysl říkala, že udělá.

Povzdechla si, když roztrhal provazy, které ho držely na židli. Jeden z dalších studentů odkopl židli,která byla pod klukem, jenž rychle spadl na zem.
Hermiona sebou trhla. Chytač naznačil dvěma jeho kolegům, aby chlapce zvedlí, což také udělali.

Chytač si ve vzduchu házel s nožem a otočil se k davu. "Je čas ukázat náš vděk zmijozelské koleji za Salazarův odchod před spoustou let. Je čas pro spravedlnost," říkal nemilosrdně, "kdo je se mnou?"
Dav se znovu rozkřičel. Obrátil se zpět k chlapci s napřaženým nožem. Viděla, jak chytač říká něco svým kolegům, ale hluk byl tak hlasitý, že nic z toho nezaslechla.

Kluk se nehýbal, ani se nepokoušel bránit. Hermiona došla k závěru, že ho studenti museli zdrogovat, aby se jim podařilo ho dostat do věže.
Doufala, že díky drogám si celou noc nebude pamatovat, ikdyž tušila, že si vzpomene.

Chytač pevně přitiskl ruku na jeho rameno a klekl si před něj. Držel ostří nože na jeho hrudi. Tentokrát neviděla, že by sebou chlapec nějak škubl. Chytač pohyboval čepelí přes jeho kůži. Udělal celý kruh, předtím než přitlačil. A když to udělal, chlapec začal křičet.

Hermioa cítila, jak jí povstaly chloupky. Peter se na ní ustaraně podíval, "myslím, že tohle už je přílíš." Přikývla a vytáhla svojí hůlku.
Nezajímalo jí, co to způsobí, byla odhodlaná tohle zastavit. Tohle nebyla spravedlnost nebo dokonce pomsta, byla to naprostá blbost, kterou bylo potřeba ihned zastavit.

Zastavila jí nějaká napřažená ruka. Svůj pohled zaměřila na jejího majitele. "Co děláš?" Promluvil rychle Peter.

"Chystám se tohle zastavit!" Řekla vážně. Z chlapcova křiku se jí dělalo nevolno, nemohla už to vydržet dál poslouchat.

"Můžeš se zranit," poznamenal Peter. Pokoušela se jeho ruku odstrčit pryč, ale on ustoupit nechtěl. Podívala se na místo kde se odehrával ten žertík a všimla si, že chlapec se nekontrolovatelně třese. Chlapec mu kreslil něco na hruď. Později si všimla, že se jedná o lva.

Dav celé dění s očekáváním sledoval. Spousta z nich zmlkla a všichni se nakláneli blíž ke scéně před nima.
Pokusila se znovu pohnout, ale Peter to nemínil vzdát. "Ublížím ti, pokud mě okamžitě nepustíš," zasyčela vztekle.

Peter povytáhl obočí, "Prosím tě Hermione, vždyť si za celý měsíc co jsi tady žádná kouzla nepoužila."

"Myslím to vážně," řekla naštvaně, "pohni se, nebo ti ublížím." Peter kroutil hlavou a čekal. Věděla, že kdyby mu opravdu ublížila, už nikdy by se s ní nebavil. Slyšela chlapcův křik a rozhodla se využít téhle šance.

Praštila svou hůlkou do Peterovy ruky, automaticky ztuhl a spadl. Alespoň neucítí nic, jako ten chudák na jevišti. Rychle vstoupila na jeviště, svou hůlku namířila na chytače, který chlapce řezal, jako by byl kusem dřeva.
"Ustup od toho kluka nebo ti ublížím," řekla jistěji, než se momentálně cítila. Chytač nad tím pouze protočil očima a pokračoval dál s řezáním.

Jeden z jeho kolegů vzal židli a dal jí za toho chlapce. Dva muži ho zvedli, dali ho na židli a vytáhli si své hůlky.
Chytač ho dál řezal, zatímco jeho kolegové udělali půlkruh okolo Hermiony. Dav se začal smát, bylo jasné, že byla proti přesile.
Zhluboka se nadechla, snažila se vzpomenout, co jí její otec řekl, že má dělat před soubojem. Nádech, výdech a útok!

Nebelvírští studenti šli blíž k ní. S dalším nádechem se uvolnila, pokoušela se přijít na nejrychlejší způsob, jak se jich všech zbavit. Usmála se, když si vzpomněla na to kouzlo, téměř bez dechu ho zašptala, svou hůlkou pohnula způsobem, o kterém jí kdysi řekl její otec.

Každý z těch kluků odletěl na jinou stranu, ale každý z nich se praštil o zeď a padl do bezvědomí. Otočila se k chytači, který nevypadal, že by poznal, co se to stalo. Moc se prohnala jejím tělem, že působila mnohem nechutněji, než chlapcův kroucený jekot.
Zavřela oči, pokoušela se uvolnit, "řekla jsem nech toho kluka jít." Chytač se na ní podíval a zamračil se, otočil se a hledal své kolegy.

"Co si jim udělala?" Zeptal se spíš ohromeně než zvědavě.

"Řekla jsem, že toho kluka necháš okamžítě jít, nebo ti ublížím," opakovala naštvaně. Chytač upustil nůž a napřahoval se po své hůlce.
Hermiona ho začarovala ještě předtím, než se pro ní mohl dostat do kapsy. Spadl na podlahu do bezvědomí, přesně jako Peter.
Dav sledujících studentů se zmenšoval, byly větší skupinky těch co chtěli odejít, než těch co chtěli zůstat, díky čemuž byla Hermiona ráda.

Vrátila svou hůlku zpět do kapsy a rozběhla se k tomu chlapci, který padall ze židle kvůli nedostatečné opoře. Viděla, jak má veliké křeče a cítila se znechuceně z žertu, který nebelvírští vymysleli. Jeho hruď byla schovaná pod silnou vrstvu krve, rychle se podívala po něčem s čím by ho mohla očistit.

"Co si Hermiono sakra myslíš, že děláš?" Zařvala vztekle Hannah a vyběhla na jeviště.

"Najdi nějaký hebký oblečení," přikázala jí. Její hlas byl mnohem silnější, než se ve skutečnosti cítila. Sundala ze sebe bundu, zatímco Hannah mlčky odešla.
Opatrně ho usadila na židli, držela ho, nyní krvavýma rukama. Chlapec neřekl ani slovo, ale cítila, jak ztěžka dýchá. Jeho hlava visela u opěradla, takže Hermiona viděla, jak mu z krku začíná téct krev.

Opřela se z jedné strany židle, takže se chlapec opřel o ní. Měla teď jednu volnou ruku, kterou mu mohla sundat pytel z hlavy.
Cítila, jak začal dýchat klidněji, když se jí podařilo jej uvolnit. Pokusila se ho sudat, ale její ruce na to byly bohužel příliš kluzké.

Když se ohlédla, viděla Hannah, jak v obou rukou nese spoustu oblečení. "Hannah, můžeš mu prosím sundat ten pytel? Dusí se."
Hannah byla bledší než obvykle, bylo to jasné, protože měla problém jen se dotknout krve, ale tentokrát když jí Hermiona požádala, to udělala.

Pomalu sundala pytel z chlapcova obličeje. Hermiona vzala oblečení, které Hannah přinesla a postavila se před chlapce.
Okamžitě ho poznala, nebyl to obličej, který by se dal snadno zapomenout. Nikdy nedával najevo žádne emoce a to ani v hodině jeho největšího trapasu a mučení. Jeho oči byly pořád černé jako temnota.
"Raddle.."

Cítila, jak jí nečí ruka hrubě přejela přes čelo a slyšela hlas, jak něco říká. Nebyla schopná rozpoznat kdo to byl.
Zaslechla ten bližší hlas, jak odpověděl, "nemá teplotu." Ten hlas jí zněl tak povědomě, až jí z toho přeběhl mráz po zádech.
Ucítila na ramenou něčí ruce a chtěla zjistit komu patří.

"Můžeš jí Raddle zvednout?" Ten hlas znala moc dobře- Brumbál. Ucítila, jak se její tělo lehce pohnulo a jak se zvedá ze země, ikdyž zaprvé nevěděla, jak se sem vlastně dostala.

"Mho jí vzít na ošetřovnu, řediteli," promluvil Raddle elegantně. "Máte mnohem důležitější věci, při kterých musíte být přítomen."

Ředitel něco namítal, když se posunula na Raddleovo ruce. Její oči se začaly hýbat, ale otevřít je nemohla, byla příliš slabá.
"Je vzhůru?" Zaslechla profesora Dawsona.

"Vem jí prosím na ošetřovnu, Raddle," rozkázal rychle Dippet. "Měl by jí někdo vidět, tohle je podruhé, co omdlela." Zaslechla Raddlea, jak si pro sebe něco vztekle zamumlal.
"Co to bylo, Raddle?"

"Nic, pane," odpověděl pohotově. Jeho hlas zasáhl chlapce, na kterého celou dobu myslela. Zachvěla se a pomalu otevřela oči, chtěla se zbavit téhle scénky.
"Vezmu jí na ošetřovnu."

"To nebude nutné," zaslechla sebe tiše promluvit. Raddle vypadal šokovaně, že se probrala aniž by si toho všimnul.

"Jak se cítíte, slečno Grangerová?" Zajímal se ustaraně Dippet. Otřela si rukou o čelo, aby odstranila kapičky potu. Povšimla si, že Raddle jí záměrně sleduje.

"Jsem v pořádku, opravdu," řekla Hermiona a naznačila Raddleovi, aby ji položí dolů. Pokrčil rameny a opatrně jí položil. Rozesmála by se jeho robotickému pohobu, ale neměla na to sílu.

Cítila, jak se houpe, když Raddle odešel dál od ní. Rychle chytil její ruku, aby jí mohl podepřít. "Nevypadáš zrovna dobře," poznamenal ředitel ustaraně.

"Jsem jen unavená," řekla a mávla nad tím rukou, jako by se o nic nejednalo. "Nespala jsem moc minulou noc."
Brumbál se na ní díval, jako by vycítil, že to byly lži. Dippet nevypadal, že by si toho všiml, nicméně pořád vypadal vyděšeně.

"Měla byste jít zpátky do postele, slečno Grindelwaldová," řekl.
"Ale ta schůzka..." Pokračovala, zvedal se jí žaludek. Zavřela oči. Nepřemýšlej nad tím, říkala sama sobě.

"Musíme to udělat bez vás," řekl Dippet omluvně. Hermiona zakroutila hlavoou, dávno byla rozhodnutá.
"Chci tady být. Raddle mi může pomoci jít. Opravdu budu v pořádku." Dippet nad tím asi minutku přemýšlel, avšak nakonec přikývl. Hermiona vydechla úlevou.

Šli směrem k Velké síní, Raddle jí na cestě pozdvihoval. Učitelé se začali domlouvat, jak začít schůzku. Raddle trochu zpomalil. Když byli dost daleko od učitelů, promluvil, "Budeš potřebovat šilhat, až vejdeme do Velké síně. Tví studenti jsou rozšíření."

Hermiona přikývla, cítila se slabší s každým krokem, který ušli. Její vidění se znovu začalo rozmazávat, zavřela oči.
"Grindelwaldová?" Raddle sklouzl rukou k jejímu pasu, opřel jí o jeho tělo pro větší oporu. Držela své oči stále zavřené, cítila, jak se místnost okolo ní točí. "Řekl jsem šilhat, ne zavřít oči, Grindelwaldová."

Hermiona si povzdechla a otevřela oči, když se vzpomínka znovu mihla její myslí. "Jsem unavená," slyšela, jak zamumlala. Raddle se zasmál "Proč jdeme tak pomalu?"

"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli mdloby nějak souvisí s tvým viděním," řekl jemně Raddle.

"A to si nemohl počkat, až bude po té schůzce? Zvědavost z tebe bere to nejlepší, Raddlee," zamumlala rychle. Raddle ztuhnul.

"Grindelwaldová.. Jako moje..." Raddle se zastavil a zavřel oči. Cítila, jak se zhluboka nadechl. Cokoliv, co chtěl říct ho bolelo.
"Jako sobě rovné, ti musím být schopný důvěřovat. To znamená, že bych o tobě měl všechno vědět."
Hermiona se na něj zvědavě podívala, zíral před sebe, ale Hermiona mohla vidět jeho černé oči. Oči, které neukazovaly žádný výraz.

Nemohla si pomoct, ale chtěla vědět, jestli Raddleovo oči byly vždycky chladné a temné. Vzpomněla si na známý hlas. Je to člověk, který ze sebe udělal Voldemorta.
Zasáhlo jí to a její srdce se vrátilo k ubohému, jedenáctiletému klukovi, který byl mučen tolika nebelvírskými studenty. Ikdyž to nečekala, položila ruku Raddleovi na rameno. Nechápavě se na ni podíval, jeho oči byly porád černé jako noc.


"Neboj Raddle," promluvila úsměvavě, "mně můžeš důvěřovat."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | 24. ledna 2016 v 18:46 | Reagovat

Skvělí překlad tak rychle další.

2 Mia Mia | 30. ledna 2016 v 10:24 | Reagovat

Honem další

3 Mia Mia | 1. února 2016 v 19:39 | Reagovat

Honem další překlad

4 Any Any | Web | 5. února 2016 v 10:22 | Reagovat

[3]: Ahoj :) S překladem už jsem začala, ale teď jsem od pondělí na horách, takže čas není. Pokusím se jí přeložit co nejdřív, ale je i dlouhá, tak to bude chvíli trvat :) Děkuji za trpělivost a čtení! :)

5 Mia Mia | 5. února 2016 v 18:19 | Reagovat

[4]:Moc dik jsi skvělá.

6 Mia Mia | 12. února 2016 v 14:31 | Reagovat

Ahoj tak co překlad.

7 Mia Mia | 18. února 2016 v 13:34 | Reagovat

[6]: Ahoj jak dlouho bude eště tan překlad trvat? Nechci tě honit nebo tak ,ale už se nemůžu dočkat.

8 Eileen Eileen | 19. února 2016 v 18:58 | Reagovat

Úžasná povídka! Přečetla jsem to celé snad na... Jeden nádech. :D Moc se ztěším na pokračování. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama