Fourier's Flaw- 6.kapitola 1/3

20. února 2016 v 22:12 | Any
Středa, 12.října 1944

Opřela se o jeden ze sloupů Velké síně a zachvěla se, ucítila, jak jí tělem projel chlad. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, její hlava se stála zabývala vzpomínkou, jak byl Tom mučen. Neměla z toho sice dobrý pocit, ale bylo jí ho líto, ten Tom z prvního ročníku neudělal nic, aby si zasloužil být mučen od jeho vrstevníků.

Čím víc nad tím přemýšlela, tím byla zmatenější. Tom nepoužil proti nebelvírským žádná kouzla. I kdyby byl zdrogovaný, stejně byl dost silný, aby překonal všechny studenty, a přesto je nechal ho mučit.

"Rone?" Zašeptala a rozhlédla se po Velké síni, byla pořád plná studentů. "Co tady děláš? Nebyl si..."

"Ne," promluvil upřímně, "nešel jsem na tu párty."

"Ale vždyť tys byl ten, kdo mě přemlouval, ať jdu," řekla zmateně, podívala se na něj, byl zpocený od hlavy až k patě a vypadal zaskočeně.

"Harry nemohl jít, Ginny bez něj také ne a já sám jsem jít nechtěl," vysvětloval, jako by to byla nejvíc pochopitelná věc na světě.
"Byli jsme v místnosti nejvyšší potřeby, když jsme zaslechli hluk. Sledovali jsme tu skupinu, dokud byl důvod, potom jsme se vrátili a řekli jsme Dipettovi, co jsme viděli." Na chvíli se odmlčel a lítostivě na ni pohlédl.
"Harry obviňuje sám sebe, jako vždycky." Chvíli jí trvalo, než se jí podařilo pohledem najít Toma, stál vedle Dippeta, jeho oči vyhledávaly dav stejně jako její.
S úsměvem se podívala zpět na Rona, "sejdeme se venku." Přikývl a rychle dešel, zatímco Dippet začal mluvit.
Znovu pohlédla na Toma, jeho pohled spočinul na ní. Zamrazilo jí na zádech, jeho oči nedávaly najevo žádné emoce, ale věděla, že se diví, proč se baví s Nebelvírem, koneckonců to oni způsobili tu tragédii. Zavřela oči poslouchala Dippeta, když pokračoval v proslovu.
"Vaši rodiče budou informování, co se tu stalo a budete si měsíc vždy po večeři odpykávat trest." Skupinka si povzdechla. "Žádné další párty, žádné navštěvy Prasinek a žádný Famfrpál. Nebelvír je tímto vyloučen ze soutěže."
Mumlání mezi studenty bylo hlasitější, polovina studentů křičela, ale když otevřela oči, aby viděla hádku studentů, její oči zůstaly přilepené na Tomovi.


Jeho oči byly upřeny na podlahu před ním a jeho hlava se chvílema malinko zatřásla, ale poznala, jak naštvaný byl. Nicméně proč byla otázka, na kterou chtěla znát odpověď.
"Všichni jste teď propuštění. V neděli se už nebudete moci navštěvovat. Ihned se vraťte zpět do svých kolejí."
Studenti se pomalu zvedali ze svých sedaček, zatímco Dippet obrátil svou pozornost k Raddleovi.

Něco mu zašeptal do ucha, na což reagoval pouhým přikývnutím hlavy. Viděla, jak se okolo zdržuje Brumbál, ale hned jak Dippet odešel od Raddlea, šel Tom k ní. Předstírala, že si nevšimla, co se děje. Rychle zavřela oči, když se přibližoval.

Přešlapovala na místě a čekala, až něco řekne, neučinil tak. Pomalu otevřela oči a zjistila, že sedí vedle ní.

Spojil si ruce a díval se před sebe, jeho oči vypadaly nesoustředěně a na jeho čele rozpoznala kapičky potu. "Raddlee, jsi v pořádku?" Přikývl, ale nic neřekl. "Otázka důvěry záleží na obou stranách."

Podíval se na ni, "o čem to mluvíš, Grindelwaldová?"

Zakroutila očima, "řekla jsem ti, že mi můžeš důvěřovat a ty tu sedíš a lžeš mi!"
Otočil se k ní celým svým tělem a povytáhl jedno obočí, "ty si mi zase neřekla jestli mdloby souvisí s tvým viděním."
S chutí by zařvala, jak se jí na tohle může ptát na veřejnosti, ale když se rozhlédla okolo, zjistila že už je místnost prázdná.Všichni studenti se ve spěchu vrátili do svých společenských místností.
"Co tím myslíš?" Zeptal se zvědavě. Hermiona chvíli počkala, v hlavě si rozmýšlela co mu dál říct.

"Pravdu," povzdechla si. Nebyla to otázka, ale přikývl. "Má vidění nebyla vidění od doby, co jsem přišla tenhle rok do školy. Proto sem Grindelwald přišel, byl znepokojený, že je se mnou něco špatně."

"Takže," začal Raddle, zamyšleně si mnul ruce, "když to nejsou vidění, tak co teda?"

"Vzpomínky," řekla otevřeně, "vzpomínky, které Grindelwald odstranil." Raddle neodpověděl. "Po vzpomínce na mou matku se všechno docela rychle vrátilo zpět."

"Byla si mimo o patnáct sekund víc než minule," zašeptal Raddle, "byla to dlouhá vzpomínka?" Byla připravená odpovědět, když jí první část jeho prohlášení znovu projela hlavou. Překvapeně na něj zírala. On se na ní nedíval, zase si hrál se svýma rukama, a tak se rozhodla zodpovědět jeho otázku, "ano."

Přikývl, "jaká šťastná vzpomínka to byla tentokrát?" Nevěděla, jestli to myslel sarkasticky, nikdy nedá najevo ve svém hlase emoce.
Nebyl žádný způsob, jak ho přečíst a Hermiona zvažovala, jestli kvůli tomuhle z něj mají Smrtijedi takový strach. Vždycky mu řekli celou pravdu, protože se báli že už ji zná a neviděli žádný důvod, proč mu lhát.

"Nebyla to šťastná vzpomínka," řekla znechuceně. Raddle se na ni podíval, "bylo to dneska v našem prvním ročníku, dobře, vlastně včera."
Odvrátil od ní pohled a zíral na své dlaně, stejně jako předtím.

"Jsem rád, že si na mě teď vzpomínáš," řekl, když se postavil.

"Jdeš někam?" Zeptala se žertovně. Raddle neodpověděl, ale pomohl jí se zvednout, než se dal do chůze. Skoro běžela, aby stačila jeho dlouhým krokům.

Hlasitě otevřel dveře a odebral se na odchod, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že odchází pryč z hradu.
"Raddle, co děláš?" Neodpověděl jí, kráčel po cestě dolů k Bradavické bráně. Ruce volně visely na jeho bocích, ale dlaně byly zaťaté v pěst. Chvíli uvažovala, jestli si tam neudělá díry, ale když viděla, že nekrvácí, pochybovala o tom.

Zastavili se hned vedle brány. Raddle povolil pěst a sáhl do svého pláště. Rozhlédl se okolo, když vytáhl svou hůlku. Potichu si něco pro sebe zamumlal.
Když to dokončil, brána udělala praskavý zvuk a natáhl ruku, aby jí mohl otevřít.

Celou dobu ho ohromeně sledovala, ale teď musela začít jednat. Ovinula ruka na jednu stranu brány dřív než jí stihl otevřít.
"Co děláš, Grindelwaldová?" Zeptal se vztekle.

"Na to bych se tě měla ptát já, Raddlee," odvětila naštvaně, volnou rukou do něj šťouchla, "co to sakra děláš?"

"Myslel jsem, že to je jasný, Grindelwaldová, opuštím školu," řekl ještě vztekleji.

"Ale to je proti pravidlům!" Řekla rozčíleně.

"A to by mě mělo zastavit, protože..." Nepokračoval, protože se rozhodl jí nechat odpovědět. Protočila oči, "my jsme prefekti, měli bychom jít přikladem."

"To taky jdu," řekl a naštvaně dal pryč ruku z brány, "možná to není, jak by to chtěl ředitel Dippet, ale já jdu příkladem."

"Né zrovna dobrým," řekla Hermiona, naštvaně si překřížila ruce na hrudi.

"To jsem si obstaral, Grindelwaldová," zašeptal naštvaně, hůlku strčil zpět do hábitu, "pohni se."

"Kam jdeš?" Zajímala se, teď byla víc zvědavá než naštvaná.

"Tohle je pro tebe jediný způsob, jak to zjistit," řekl rychle, "ztrácíme čas, Grindelwaldová, musíme hned teď jít."

"My?" Podivovala se, její ruce se uvolnily z původní pozice.

"Nenechal bych tě jít za mnou, kdybych nechtěl, abys se mnou šla," vysvětlile a znovu se přibližoval k bráně. Tentokrát ho nechala jí otevřít. "Můžeme?" Přikývla a pomalu šla za ním.
Zavřela za seboua ještě jenou pohlédla na hrad, doufala, že ho nevidí naposledy.

Mlčky šli okolo Bradavic ulicemi dolů. Raddle se vrátil k zatínání pěstí a vypadal, že si nevšímá její přítomnosti.
Začala si broukat písničku, aby tahle trapná situace víc utekla. Fungovalo to. Raddle na ní rychle pohlédl a zakroutil hlavou.

"Co?" Zeptala se naštvaně.

"Vypadáš opravdu znuděně," poznamenal kriticky, "a taky tak, že nevěříš v ticho a klid."

"Neuvědomila jsem si, že tohle byl tichý výlet, odpusť mi," řekla sarkasticky. Přestala si pobrukovat a nechala hlasitého poklepávání rukama.

"To se vždycky vzdáš tak snadno?" Zeptat se překvapeně, "není divu, tvůj otec...." Pohlédl na ní a odmlčel se v polovině věty.
Chtěla ho praštit do obličeje, nebo zaklít, ale místo toho na něj jen zírala.

"Tomu se říká být zdvořilý, Raddlee," řekla naštvaně, "to je něco, o čem jsem si jistá, že si ty nikdy neslyšel."

"Slyšel jsem o tom," odpověděl vážně.

"Dobře, tak v tom případě to je něco, co jsi nikdy nezkusil," zasmála se.

"Pozval jsem tě, abys šla se mnou, copak tohle není zdvořilost?" Zajímal se.

"Ve srovnání s čím? Nechat mě u brány?" Zasmála se. "Neříkej mi, že tohle nemá co dělat s tím, co se tam stalo. Je jasný, že chceš vyšetřit smrt toho dítěte, protože ti kluci z toho vyšli bez trestně. Tohle je povinnost né potěšení, takže proto to není zdvořilost."

"Jsi chytřejší než vypadáš," poznamenal. Málem zastavila, opravdu jí teď složil poklonu?
"Tak mi řekni, co je zdvořilost."

"Otevřít dveře někomu cizímu," řekla, sledujíc Raddleovo obličej, když jmenovala seznam zdvořilých věcí.
"Pomoct někomu zvednout něco, co mu spadlo, koupit někomu neznámemu vedle tebe pití, říkat 'děkuju,' 'nemáš zač' a 'prosím', pomáhat starším lidem, dělat to cos slíbil, pomoci někomu s úkolem, dělat něco..."

"Chápu, Grindelwaldová," řekl neochotně, "nejsem příliš zdvořilý."

"Víš, že nikdy není pozdě s tím začít," řekla nadějně, "myslím, že už děláš pokrok. První krok, jak změnit svůj život je napřed vědět, co je špatně."

"Být zdvořilý by nezměnilo můj život," řekl Raddle. Kdyby ho neznala, myslela by si, že se jí vysmál.

"Je jen jeden způsob, jak to zjistit," poznamenala.

"Později, Grindelwaldová," řekl rozčileně, "dorazili jsme do města." Přikývla a šla za ním, bylo tak odlišné od Prasinek, které znávala.
Byl tu jiný pocit, klidný téměř melodický, který tě nutil se zdržet jen abys ho mohl cítit.

Město vypadalo čistěji a veseleji než její Prasinky. Omítka u domů nebyla oloupaná a stará, ale vypadala svěže a živě.
Před skoro každým obchodem byly květiny a všechny značky byly snadno k přečtení.

Místní lidé měli na tvářích úsměvy a děti běhaly po ulicích sem a tam bez rodičů, kteří by se o ně museli strachovat. Bylo jasné, že Prasinky musely být ovlivněny Voldemortovou válkou. Brzy bude každý obyvatel zamračený a děti si nebudou moci hrát na ulici.
Město by se mělocizincům odvracet v nouzi o přístřeší. Tyhle krásné květiny budou brzy pryč.

Když procházeli městem, pár hlav na ně zvědavě pohlédlo, ale většinou zůstali sami.
Pečlivě si prohlížela každou budovu, chtěla si zapamotovat každý detail, aby to mohla říct Harrymu, Ronovi a Ginny.
Prošli kolem vchodu do Prasečí hlavy a Hermiona na ní rychle pohlédla. Barman právě zvedal novou značku U Prasečí hlavy, tu kterou ona a její přátelé velmi dobře znali.
Spousta zákazníků sešla ze své cesty, aby mohly zajít do hostince, který teď byl nabýskaný a uvnitř čistý.

Nakoukla oknem a viděla, že tam byla řada, díky které se snadno dalo dostat ke stolům. Skupinky dětí seděly uvnitř, všimla si, jak čisté všechno bylo, nikde žádné plísně na spodní části hrnků, žádné zamazané stoly a žiidle měly všechny čtyři nohy.

"Víš kde se to stalo?" Zeptala se zvědavě, pohled odvrátila od hostince.

"Dippet to nikdy nepotvrdil, takže ne," odpověděl rozmrzele, "mimochodem jméno toho dítěte je Orion Black, vypadal jako slibný Smrtijed."

"To co teď slyším je lítost?" Promluvila sarkasticky, "nemyslela jsem si, že něco takovýho je u tebe možné."

"Mohu dát najevo nějaké emoce, když si o to příležitost říká, Grindelwaldová," řekl vážně.
Pochybovala by o jeho prohlášení, kdyby předtím neslyšela lítost v jeho hlase nad ztrátou Oriona.

"Měli bychom začít hledat v obchodech, které mají tajný vstup do Bradavic, jako je například Chroptící chýše," řekl a Hermiona a mnula si ruce, právě začínalo sněžit, byla už docela zima.
Všimla si, že se na ní podíval, jako by se jí chystal něco říct, ale místo toho zakroutil mírně hlavou a pokračoval v chůzi.

Přemýšlela co jí chtěl říct, ale rozhodla se ho na to nevyptávat. Šli dál, dokud nedošli k plotu okolo Chroptící chýše.
"Dippet řekl, že někteří studenti běželi z té scény do města," poznamenal Raddle, když se zvědav podíval přes plot, "v tom plotě musí být díra nebo...."

"Je támhle," ukázala prstem za ní, "viděla jsem ho, když jsme tamtudy šli. Raddle ještě chvíli zíral na plot, potom se otočil a šel tam, kam ukazovala.
Poklekl před díru a začal jí prozkoumávat. Pomalu šla blíže k němu, slyšela ho, jak něco potichu mumlá.

Zastavila se za ním, slyšela ho něco šeptat, když s hůlkou našel otvor. "Zanechali stopy magie," řekl a pohlédl na ni. Dal do kapsy hůlku a postavil se.
"To je to místo, skvělá práce, Grindelwaldová," Spojil si ruce a prolezl otvorem, nečekal na ní, až půjde za ním.

"Díky," řekla, když rychle proběhla otvorem, aby ho mohla dohnat. Po chvíli se zastavil ve středu zahrady, rychle se rozběhla tam, kde byl on a sledovala jak se otáčel a prohlížel si okolí.

Pořád ho mlčky sledovala, nikdy ho neviděla tak odhodlanýho. Udělal tři kolečka předtím, než znovu vytáhl hůlku. "Grindelwaldová, potřebuju tvojí pomoc."

Kdyby jí nešokoval ten pohled před ní, tak by to způsobilo to tvrzení. Snažila se, aby její tvář vypadala normálně, když k němu strnule kráčela.
"Neublížilo by ti říct prosím," poznamenala, když si vytahovala hůlku. Podíval se na ní a pak zase na zem, aniž by cokoliv řekl. "Co můžu dělat?"

"Hlídej druhý plot," pokynul k místu, odkud přišli. "Dippet řekl, že sem poslal pátrat nějaké bystrozory."

"COŽE? Raddlee, pokud přichází ministerstvo, tak co tu teda potom děláme my? Můžou sledovat..."

"Mám to pod kontrolou, Grindelwaldová, prostě jdi hlídkovat," řekl rozhodně. Hermiona si naštvaně povzdechla a otočila se zpět k plotu. Rychle šla k němu, svou hůlku si dala zpět do kapsy. Prolezla otvorem, celou dobu si pro sebe šeptala o Raddleovo neslušnosti.

Prošla po trávě venku a otočila se zpět směrem k němu a Chroptící chýši. Stál na stejném místě jako předtím, ale teď vypadal jako ve snech, svou hůlkou ukazoval před sebe. Všimla si, že jeho pusa se rychle hýbala.

Znovu prozkoumala okolí a šla trochu dál, chtěla vidět Bystrozory dřív, než bude pozdě na nějaký útěk.
Nikde nikdo poblíž, tak se rozhodla věnovat svou pozornost plánu na útěk. Věděla, že by potřepovali alespoň 10 minut, aby se dostali pryč od Bystrozorů, ale to zcela záviselo na Raddleovo
čase.

Po několika dalších prohledání se otočila opět k němu, pořád stál, kde ho zanechala, ve středu zahrady. Tentokrát nicméně nebyl sám. Podívala se, ale nemohla poznat, kdo to byl.

Pomalu a zmateně se k nim přibližovala, osoba se kterou mluvil vypadala těměř průsvitně.
"Kdo to je?" Zastavila se před plotem a chytla se ho oběma rukama.
Položila hlavu na studený plot a přimouřila oči.

Ohlédla se, viděla opuštěné okolí a rozhodla se podívat blíž. Dala si vlasy za uši a proskočila dírou. Přivinula si k sobě blíž plášť, když si vzala hůlku, necítila se příliš bezpečně.

Zdržela se u plotu, nebyla si jistá, jestli by měla pokračovat k němu, ale když se rozhlédla okolo, rozhodla se jít k Raddleovi, který byl zabraný do konverzace s tím člověkem.

Z téhle vzdálenosti se jí podařilo poznat, že ta osoba je muž, byl mladý, ale neměl žádnou barvu. Viděla, jak hýbe nohama, ale nedotýká se při tom země,zdálo se, že se mírně vznáší nad zemí. Těžce se pohnul a když to udělal, jeho tělo ho následovalo, ani vlas z místa nespadl.
Jeho vzhled jí něco připomněl, ale její mysl si nemohla vzpomenout co. Přemýšlela nad tím, zatímco se přibližovala.

Zastavila se, když se dostala do vzdálenosti, v které je mohla slyšet, způsob jakým ten muž mluvil jí
přivolal vzpomínku. Vykulila oči a potom, se s povzdechem otočila a rychle utíkala zpátky k díře.
Rychle hodila hůlku do hábitu, věděla, že teď bude naprosto zbytečná. Slyšela Raddlea, jak na ní volal, ale neposlouchala.
Musí se od toho muže dostat pryč, než jich přijde víc.

Prolézala dírou, když je spatřila, dvě osoby stály před vrbou, vedle plotu. Jeden byl muž a druhá žena.

Muž měl ruce zkřížené na hrudi a ležérně se opíral o vrbu. Žena stála blíž k ní a s nadějí po ní pokukovala. Vypadali přesně jako ten muž, se kterým mluvil Raddle. Byli také průhlední a když se podívala dolů, viděla, jak se vznášejí nad zemí.
Oba se na ní usmívali, ale pohled jim nedokázala opětovat.

Prošla otvorem, opřela se o něj a zavřela oči. Zakroutila hlavou, měla vědět co Raddle chtěl udělat. Měl přece krvi dělat černou magii.

"Hermiono," řekl ten muž na kopci. Jeho hlas byl postavený mnohem výš, než cokoliv, co kdy slyšela. Přejel jí mráz po zádech, ale každý další ton jeho hlasu způsoboval, že ho chtěla slyšet víc.
"Vypadáš přesně tak, jak si tě pamatuji."
Otevřela oči a viděla, jak se k ní pomalu oba přibližují, sevřelo se jí srdce.

"Drahoušku, jsi v pořádku?" Zeptala se ustaraně žena. Zastavili se před ní, stále s úsměvem na tváři, čekali na ni, až odpoví.
Nemohla najít ta slova, se kterými popsat, jak se cítí. Otevřela pusu a pak jí zase, aniž by něco řekla, zavřela.
"Omlouvám se, pokud jsmě tě vyděsili, zlatíčko, ale chtěli jsme tě vidět."

"Naposledy," řekl ten muž, "pozorně jsme tě sledovali, pokoušeli jsme se tě chránit, aby ti nikdo neublížil, ale teď už víme, že už to dělat nemůžeme." Přikývla.

"Pouze jsme se vrátili, protože jsme věděli, že by si se nás chtěla na něco zeptat," řekla vážně žena, "takže se klidně zeptej, má drahá."

"Bolelo to? Zemřít?" Zeptala se, vděčná že slyší svůj vlastní hlas.

"Ne," usmál se ten muž, "nebolelo nás to."

"Byl to klidný pocit," usmála se smutně žena. Hermiona zaslechla Raddlea, jak ji znovu volá, otočila se, aby ho viděla, naznačoval jí, ať příjde k němu a byl sám.
Přikývla a otočila se ke svým rodičům, "musím jít, mami, tati," zaslechla se, jak z ní vypadlo.

Necítila se být součástí rozhovoru, připadala si jako kdyby ho jen pozorovala z dálky, přišlo jí zvláštní takhle s nimi mluvit.

Otec jednoduše přikývl hlavou a napřáhl ruku směrem k ní, "neměla by ses tam vrátit uplakaná, zlatíčko."
Ani si neuvědominla, že brečí, ale teď když na to poukázal, cítila jak jí slzy stékají po tvářích. Utřela si oči a usmála se. "Milujeme tě, vždycky budeme, nezapomínej na to."

"Slibuju," přikývla souhlasně hlavou, "já vás také miluju." Její matka se na ní usmála, když prolézala otvorem. Na chvíli od nich odvrátila pohled, podívala se na Raddlea a když se otočila zpět, její rodiče se prostě vypařili.
Cítila další slzy, které si otřela dřív, než došla zpět k němu.

Raddle se na ní nepodíval, když zastavila vedle něj. "Bystrozoři jsou ve městě. Měli bychom odejít dřív, než se dostanou blíž."

"V tom případě budeme muset jít přes Chroptící chýši," řekla rozhodně. Tiše si povzdechla, děkovala svému hlasu, že se nezatřásl.

"Kam to vede do Bradavic?" Zeptal se a dal si hůlku do kapsy.

"Vrba mlátička," odpověděla. Po ověřování, jestli jsou sami, šla rychle k chýši, jemu trvalo trochu déle, než se pohnul, ale nakonec jí neochotně následoval.

Když se k ní blížili, zaslechla bolavý zvuk, který to dělalo i bez Lupinovo vytí uvnitř.
Vzpomínky na Lupina jí zvedaly žaludek, vzpomínky jako tyto způsobovaly, že chtěla jít zpět, i když věděla, že to není možné.

"Vem za kliku a dveře se otevřou, na tom není nic těžkého, Grindelwaldová," slyšlea Raddlea říkat za ní.
Téměř nadskočila, když si uvědomila, že zastavila před chýší, s jednou rukou nataženou ke klice.

Neodpověděla na jeho poznámku, místo toho chytla uvolněnou kliku a otevřela. Poznala, že se závěsy chystají pomalu oddělit, tak dveře držela přivřené. V Raddleovo poznámkách zaslechla mrzutost.

Konečně přitlačila dveře zpět ke stěně a vešla dovnitř. Věděla, jak poklop vypadal, všechno co musela bylo si pamatovat, kde je.
Raddle šel za ní jako ztracené štěňátko a rozhlížel se ze strany na stranu po Chroptící chýši.

Běhala z místnosti do místnosti a hledala poklop, nakonec ho našla v suterénu. Nakoukla dovnitř a zabručela, bude to trvat nějaký čas, než se dostanou do Bradavic.
Otočila se a zjistila, že Raddle za ní není. Naštvaně zakroutila očima a vyběhla schody do obýváku. "Raddle, musíme jít, našla jsem ten poklop," řekla vážně, "bystrozoři by tu mohli být každou chvílí.

"Už jsou tady," řekl, když hůlkou ukazoval za sebe. Rychle ho chytla za plášť a táhla ho do suterénu.
"Grindelwaldová, co to děláš? Můžeme s nimi klidně bojovat."

"Pokud teď utečeme, nenajdou nás, nezanechali jsme po sobě žádné stopy po kouzlech!" Řekla naštvaně, "ne vždycky musíš s někým bojovat jen proto, že je tady."

"Nechala si tamty dveře dokořán, Grindelwaldová, budou tušit, že tu někdo byl," promluvil vážně, "a potom zjistí tohle," ukázal na padací dveře, "a my tím budeme vyřízení. Můžeme klidně...."

"Začít šplhat," řekla rozhodně. Raddle na ní povytáhl obočí, "myslím to vážně, je to dlouhý výstup a dostanu nás odsud, aniž by o tom věděli. Pojď."

"Trochu moc rozkazuješ, nemyslíš?" Zeptal se zvědavě, i když udělal přesně to, co řekla. Dal si do kapsy hůlku a začal lézt po schodech nahoru. Rychle se přidala a zavřela padací dveře.

Schody na rozdíl od zbytku chatrče, byly pevný a nevydávaly žádne zvuky, když po nich šli. Raddle vypadal, jako by to také zpozoroval, protože se na ní zamyšleně podíval a zašeptal, "tyhle schody musely být udělány nedávno, nevržou, když se jich dotkneš."

Hermiona přikývla, ale nic neřekla, naposled když schody používala, bylo téměř před padesáti lety a to už vrzali.
Dál pokračovali v tichosti, Raddle je vedl a ona se pořád někam dívala, někdy tak často, že se za ním téměř vlekla.

Díky tichu ztrácely její uši cit a byla vděčná za slabý vánek, který cítila, když se přibližovali k Bradavicím.
"Jsme skoro tady," řekla nadšeně. Raddle se zmateně rozhlédl a přejel svýma rukama po studených zdech, musela se usmát, když si uvědomila, že nikdy nebyl v téhle chodvě
"Ty si nevěděl o téhle tajné chodbě vedoucí ven z Bradavic?"

"To jsem nikdy neřekl, Grindelwaldová," promluvil nejistě.

"Fajn, ale když jsem viděla, jak ses mě ptal jestli to vede do Bradavic, řekla bych, že jsi o tom nevěděl," usmála se.

"Kdo by potřeboval tajnou chodbu, když můžeš jednouduše jít přes pozemky, Grindelwaldová," reagoval rychle, "nevidím žádný důvod, proč ztrácet čas hledáním tajných chodeb."

"Pravda," řekla a protočila nad tím očima.

"Vypadáš rozrušeně, Grindelwaldová," poznamenal.

"A ty ne?" Zeptala se, když udělal poslední krok. Dala si do kapsy hůlku, o které ani nevěděla, že pořád drží a narovnala se.
"Pohni se, Raddlee." Stoupl si bokem, aby jí nechal projít. Otevřela malé dveře před ní a zasténala, zapomněla jak dlouhá cesta zpět byla.

"Je to tunel,," poznamenal, když přes ní rychle procházel.

"Ano, vím to," řekla a naštvaně se přes něj plazila. Trvalo jim skoro hodinu, než se dostali na konec, za tu dobu byli dost pokrytí špínou a potem.
Opatrně vytáhla hlavu z tunelu. Byli pod Vrbou mlátičkou, jak ji znala. Viděla chomáč kořenů, které tam ležely, aby zastavily mlácení vrby.

Rychle se zvedla z tunelu, ignorovala Raddleovo poznámky, že by jí vrba mohla vážně zranit. Odplazila se k chomáči a jednou na něj poklepala, zatímco Raddle se zvedl z díry. Oba vzhlédli a zjistili, že se vrba chytla do smyčky.
"Je čas večeře," řekla, když se snažila dostat pryč. Třela rukama o sebe, aby ze sebe dostala veškerou špínu.
"Pokud si pospíšíme, můžeme se dostat zpět do pokojů bez povšimnutí."

Raddle pohlédl na vrbu, zvědavě šla k němu. "Raddlee, slyšel jsi mě?" Omámeně sebou trhnul, zakroutil hlavou a rychle si pomohl postavit se na nohy. Otřel si ruce o hábit a bez jediného slova zamířil směrem k hradu.

Rychle ho dohnala, asi spíš zpomalil. Podívala se na něj a poznala, že nevěnuje žádnou pozornost svému okolí, byl nad něčím hluboko zamyšlený.

Rychle otevřela dveře do hradu, nechtěla nikoho vyrušit od večeře, obzvlášť profesory ne. Raddle nevypadal, že by si všiml změny okolí.

Dala před něj ruku, když zahnuli za roh, pořád zůstával ve svém zamyšleném postoji, ale zastavil. Za to byla neskutečně vděčná.
Slyšela hlasy studentů z haly a čekala, až se jejich hlasy utiší, předtím než svou ruka vztáhla pryč od něj.
Pokračoval dál v chůzi, jako kdyby ho její ruka sotva před minutou nezastavila.

O pár minut později se dostali do jejich ubytovny, rádi za malé množství studentů na chodbách. Zamumlala heslo, když se ujistila že jsou sami a pak počkala na Raddlea, než vešel dovnitř.

Zavřela za nima dveře a otočila se k němu, když zrovna házel plášť na stojan. "Co tohle mělo znamenat?" zeptala se, "vždyť nás málem chytili."

"Jen jsem něco plánoval, Grindelwaldová," řekl, zatímco rychle odcházel do ložnice. Hermiona na něj zírala, přemýšlela co tím mohl myslet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama