Fourier's Flaw- 8.kapitola 1/2

20. března 2016 v 11:52 | Any
Ahojte! :) Tak sem konečně dávám osmou kapitolu! :)
Tak si ji užijte! :)
Pátek, 27.října 1944

Hermiona stála a dívala se na svůj odraz v podlouhlém zrcadle. Nemohla uvěřit té změně, kterou na ní Ginny dokázala udělat.
Její vlasy byly kudrnaté, ne tak příšerně roztřepené a její makeup vypadal tak zajímavě, že se téměř nepoznávala.

"Ginny, je ti doufám jasný, že se nechystám jít tancovat?" Zeptala se. Ginny jí podala černý plášť.
"Nechci mít černý. Takhle budu vypadat jako všichni ostatní."

"A není tohle záměr?" Divila se Ginny. Hermiona zakroutila hlavou, "Raddle nosí zelený plášť s šedivým podkladem. Vyniknou tak zmijozelské barvy. Potřebuju něco podobného, akorát v havraspárských barvách."

"A jak si myslíš, že to udělám za míň než půlhodiny?" Vyptávala se. Hermiona si povzdechla, "Harry by tu měl být každou chvíli. Musím tam být předtím, než kdokoliv další přijde. Budu to muset očarovat."
Přikývla a vzala si z postele svou hůlku.


"Nechám sem Harryho vstoupit, je jen za rohem," usmála se Ginny. Plášť položila přes zrcadlo. "Nedělej to přes to, Hermiono."
Protočila oči v sloup a představila si, jak chtěla, aby její roba vypadala. Byla lesklá a tmavě modrá s bronzovým lemem. Bronzová byla ve středu spojená a vznikal tam znak orla.

Udělala krok zpět, aby si mohla prohlédnout své dílo. Bylo to skoro úplně identické s Raddleovo hábitem. Usmála se a rychle ho zvedla, když slyšela Ginny klepat na dveře.
"Pojď dál," řekla, když si dávala hábit přes ramena. "Tak co na to říkáš?"

"Vypadáš jako havrasparská královská výsost," zasmála se. Harry přikývl, v tichosti také souhlasil. Hermiona si povzdechla.
"Harry, za to dnešní ráno se ti omlouvám, víš doufám, že jsem to jen hrála, ne?"

"Samozřejmě. Nicméně by bylo super být v čele," řekl upřímně. Zamával na rozloučenou a odešel ke dveřím, čekal až půjde za níml.

"Uvidím tě u snídaně, Ginny," usmála se, "děkuju ti za tvou pomoc." Ginny s úsměvem přikývla a objala jí.
"A nedělej si starosti. On přijde. Vždycky se vrátí."

"Já vím," povzdechla si, "je to jen tak nepřijemný." Ginny se rozesmála, "je jen citově pohnutý, přísahala bych, že je napůl dívka." Nemohla se udržet a rozesmála se.

"Jdeš?" Ozval se Harry naštvaně ode dveří. Přikývla a následovala ho do společenské místnosti. Znovu zjistila, že je prázdná.
"Pokud očekáváš Voldemorta, tak to promiň, ale není tady."

"Zmlkni Harry," vyštěkla, "nikdy nevíš kdo poslouchá."

"A nebo kdo neposlouchá," odkašlal si. Silně ho praštila do ruky, předtím než prošli přes plátno. Cestou do lesa ei ani jednou nezastavili, ale věděla, že se Harry směje.
"Má paní," uklonil se, když došli do lesa.
Těžce si povzdechla a vydala se před ním k místu.

Zastavila se na jalovém prostranství, stejně jako Raddle tehdy v neděli ráno. "Zajisti okolí," rozkázala a ohlédla se za sebe.
Viděla Harryho přikývnout a odejít, když pomalu přišlo pár Smrtijedů. Zastavili se za stromy a hluboce se uklonili, než zaujali své místo v jejich obvyklém kruhu.

Trvalo to pět minut, než se celý kruh zaplnil. Harry byl poslední kdo dorazil a oznámil jí, že okolí je zajištěno.
Přikývla směrem k Harrymu a rozhodla se využít ten čas a promluvit ke Smrtijedům.
"Žádný z vás nesouhlasí, že mě Pán zla přijal." Čekala, až si začnou šeptat, ale nestalo se tak. "Vaše mlčení to jenom dokazuje. Ale nejsem tady kvůli vašemu souhlasu. Jsem tady kvůli souhlasu pána zla. A všichní víme, že jedině na tom skutečně záleží."

"Jmenoval mě Temnou paní a to mi umožňuje vést v jeho nepřítomnosti tuhle schůzku," promluvila rozhodně. Všimla si, že Malfoy se v kruhu pohnul.
"Malfoyi, vypadá to, že se mě toužíš na něco zeptat."

"Má paní," začal. Poznala, že pod tím pláštěm byl on. Dala mu signál, ať vstoupí dovnitř kruhu. "Má paní, pokud se můžu zeptat..."

"Kdybys nejdřív přemýšlel, tak by to také nezaškodilo, Malfoyi. Ale samozřejmě, ptej se," usmála se. Smrtijedi se samozřejmě po chvíli přidali. Povolila jim to a promluvila předtím, než Malfoye pustila ke slovu.
"Říkal jsem si, že máme dostatečně velké právo vědět, kde je teď Temný pán?" Rychle se vrátil zpět na své místo, zatímco Hermiona si nechala jeho dotaz ještě několikrát jeho dotaz projít hlavou.

"Řeknu ti to co potřebujete nutně vědět, ale nic jiného, Malfoyi. Pán zla je pryč, na služební cestě," řekla jednoduše.
Všimla si, že Harry nepatrně pohnul hlavou. Smrtijedi si začali mumlat. Rychle natáhla ruku, aby je umlčela.
"Budujeme armádu, pánové. A to celé nemůže být odhaleno uvnitř těchto zdí."

Malfoy znovu vystoupil z kruhu a bez dovolení promluvil, "jakou armádu?"
Hermiona se na něj zaměříla, "už jsi byl varován mnohokrát, Malfoyi." Ukázala před sebe a pomalu šel k ní. Zastavil se skoro tam, kam ukazovala a rychle poklekl na zem
"Ano, dostaň se co nejblíž můžeš k zemi, protože za chvíli si budeš přát, abys nikdy nevykročil vpřed."

"Odpustte mi, má paní." Hermiona z jeho slov poznala, že je nemyslel tak, jak řekl. Vytáhla hůlku a zamumlala slova, které mohl slyšet jedině on.
"Alerte Ascendare."
Slyšela ho si něco nespokojeně mumlat předtím, než byl vystřelen do vzduchu. Uslyšela žuchnutí, když přistál o několik stop dál.
Lestrange se otočil, aby zjistil kam dopadl.

"Nikdo mu nebude pomáhat, může se zvednout sám jako vždycky," promluvila rozzuřeně. Lestrange souhlasně přikývl.
"Temný pán buduje armádu, aby mohl převzít ministerstvo." Čekala, až si začnou něco šeptat, když tak nikdo neučinil, dodala: "A Grindelwalda."

Rámus, který by mohl vzbudit i celý hrad, Hermiona neočekávala. Po chvíli co zmínila svého otce znovu zvedla ruku, "nemám žádné citové pouto ke Grindelwaldovi, jak si někteří z vás možná stačili všimnout. A mám spoustu důvodů ho chtít zničit." Smrtijedi přikývli.
"Nebyli jsme schopní začít se svými plány, protože nás sledovali bystrozorové. Ale teď když jsou pryč, tak je tu práce, kterou je třeba učinit."

Všimla si, že Malfoy se zvedá z místa, kam dopadl. "Nikdo z vás není připraven na válku, a proto Temný pán svolal tuto schůzi. Ode dneška budete trénováni do boje." Lestrange vyystoupil z kruhu a uklonil se. Pokývla hlavou, aby mu dala signál začít mluvit.
"Odpusťte mi, má paní, ale pokud je teď Pán zla nepřítomný, tak kdo nás bude trénovat?"

"Věřím, že má paní se dobře hodí na přípravu mých Smrtijedů do boje," promluvil Raddle, když procházel Malfoyovo prázdným místem do středu kruhu.
"Příště nevystupuj vpřed bez povolení, Lestrangi. Mohl bys dopadnout jako Malfoy." Zastavil se vedle ní, když se Lestrange uklonil cestou zpět na své místo.
Smrtijedi si vzrušeně šeptali, měli teď jejich Temného pána zpět.
"Chci mít sedm skupin v pozici na bitvu. Lestrange, Malfoy, Fourier, Nott, Avery, Carrow a Dolohov, vy budete vést ostatní. Chci vidět nejslabší s těmi nejsilnějšími, timhle způsobem se každý něco naučí od toho druhého. Nyní utvořte skupiny."

Hermiona sledovala, jak Smrtijedi rychle učinili to co po nich chtěl, jako kdyby to byla jejich druhá přirozenost. Všimla si, že Malfoy téměř běží zbytek cesty zpět ke kruhu. Raddle se pootočil směrem k ní, "my si potřebujeme promluvit, Grindelwaldová."

"Tví muži jsou připraveni," poznamenala a odkašlala si.

"Naši muži," opravil jí a obrátil svou pozornost ke Smrtijedům. "Dnes v noci máme trochu času na trénování a to co se tady naučíte, nesmíte zkoušet v hradu. Můj pád nebude zaviněn nějakým blbcem, kterého přichytí při používáníčerné magie. Pokud někoho z vás přistihnu přemýšlet příliš moc, budete potrestáni mnohem hůř než dneska Malfoy." Hermiona si všimla, že se červená, ačkoliv bylo obtížné na něj pořádně vidět.
"Nejpodstatnější kouzlo pro Smrtijeda je to, které zavolá jejich vůdce."

Zachytila Harryho pohled a věděla, nad čím přemýšlel. Pokud Raddle myslel znamení zla, tak v tom případě se mýlila, když říkala, že ještě není Voldemort.
"Položté svě hůlky na zem." Smrtijedi udivěně uposlechli rozkaz. Raddle si vytáhl hůlku z kapsy a
nakreslil před sebe něco.

Okamžitě to poznala, Znamení zla. Smrtijedi na něj mlčky zírali. "Když zamumláte slovo, toto znamení se objeví na nebi a přivolá mě. Nebude se to používat jako nějaký váš symbol."
Hermiona se zasmála, během pár let se Znamení zla stalo právě tím symbolem.

"Kouzla, která budou naši Smrtijedi používat ze všech nejvíce, jsou právě ty tři ilegální kletby, které kdy byly vytvořeny," domluvil Raddle.
Malfoy si odkašlal a popošel nebo spíš dokulhal vpřed. "Ano, Malfoyi?"

"Můj pane," uklonil se, "neřekl jste nám to kouzlo, které vás přivolá." Raddle přikývl a pokynul mu, aby se vrátil zpět na své místo.
"Protože nikdo z vás ještě nezískal právo to udělat. Dokažte mi svou věrnost a budete to vědět ve své mysli, aniž bych něco říkal."
Malfoy se uklonil a vrátil se zpět na své místo, rychleji než když šel dopředu. Bylo zřejmé, že byl zmatený, když nevěděl to kouzlo, šlo poznat, že si věřil při věrnosti k Temnému pánovi.

"Tři kletby, které se nepromíjí, budou vašimi osvoboditeli. Čím víckrát je provedete, tím více věrní mi budete. Jste propuštěni," řekl náhle. Skupina se uklonila a pomalu odešla. Malfoy s Harrym byli poslední, kteří odcházeli. Bylo zřejmé, že chtěli vědět, jestli je Temný pán a paní je budou následovat.

Hermiona se otočila k Raddleovi, "kam jsi šel?" Neodpověděl. Místo toho si sáhl do kapsy a něco vytáhl. Zvedl to před ní, jako kdyby tím měla získat odpověď na svůj dotaz. Nepodívala se na tu věc, pořád sledovala jeho.

"Grindelwaldová, moje odpověď je před tebou," řekl naštvaně. Hermiona si povzdechla a nastavila dlaň. Podal jí do ní tu věc.
Podívala se na to a okamžitě to poznala. "Přívěsek mojí matky."

"Ve skutečnosti je tvůj," řekl zvědavě, "zezadu je vyryté tvé jméno." Přikývla. "Vždycky jsem nad ním přemýšlela jako by byl mojí matky, protože já jsem ho nikdy nenosila."
Otočila ho, aby viděla co je tam vyryté. Hermiona R. Grindelwaldová. Vždycky tě budeme milovat, mamka s taťkou.
Znovu ho otočila a podívala se na Raddlea.

"Takže," polkla. Raddle se na ní zahleděl, "takže."

"Takže takhle ty vždycky chodíš pracovat?" Zeptala se hořce. Neodpovídal, jen jí dál sledoval. "Utekl jsi a nechal jsi mě si myslet, že tě bystrozorové chytili a nechal si mě vést tuhle schůzku, ačkoliv se na to nehodím?"

"Myslím, že sis vedla docela dobře na to, žes předtím nic takového nedělala," poznamenal upřímně. Znovu se na něj podívala, "mimo to všechno, co se stalo, je tohle vše co dostanu?" Raddle povytáhl obočí.
"Myslela jsem si, že tě ministerstvo chytlo!"

"Ne," řekl rozhodně. Povzdechla si, "to už je mi teď taky jasný, ale jak ráda bych to věděla předtím!" Raddle jí dál zmateně sledoval.
"Spolupracujeme spolu, Raddlee. To znamená že mi řekneš, pokud máš v plánu opustit Bradavice!"

"Grindelwaldová, pravděpodobně jsi zapomněla na naší první konverzaci v tomhle roce. Nejsem zrovna moc na formality. Nikdy jsem nikomu nemusel říkat kam se chystám, nikdy..."

"Řekl jsi, že budeme spolupracovat, Raddle." Vyčítavě na něj ukazovala prstem. "Takže jako můj spojenec bys měl vědet, že bych potřebovala vědět kde jsi."
Raddle mlaskl jazykem a dál ji se zájmem sledoval.
"No?"

"Musíš pořád mluvit?" Zeptal se naštvaně a odvrátil se od ní. Hermiona ho zvědavě sledovala.
"Co ode mě Grindelwaldová chceš? Omluvu?" Otočil se pryč od ní, pravděpodobně věděl, že by jen přikývla.
"Fajn."

"To bylo ono?" Zeptala se a couvla dozadu. "To byla ta tvá omluva?"

Raddle zaskřípal zuby a zkřížil ruce. Doteď si neuvědomila, že na sobě měl svůj zelený hábit. Buď ho měl už předtím nebo šel před schůzkou nahoru do hradu.
"Omlouvám se, Grindelwaldová."

Hermioně zněl tak upřímně, že se na několik minut odmlčela. Když tak konečně učinila, její hlas byl velmi slabý.
"Dobře." Oba souhlasně přikývli, ale ani jeden z nich nic neříkal.

Povzdechla si, skrz slabé stromky se podívala k Bradavicím. "Pravděpodobně bychom měli jít zpět. Od té doby co jsem řekla Dippetovi, že jsi tak nemocný, že nemůžeš chodit si myslím, že kdyby tě teď viděl chodit, mohl by to být problém."

"Jasně," odpověděl nedbale. Pomalu se dali do kroku.

"Kde si našel ten medailonek?" Odhodlala se nakonec zeptat. Raddle se na ni podíval, když procházel kolem jezera.
"V tvém domě. Hledal jsem nějakou stoupu, kde by mohl být Grindelwald a našel jsem to na výklenku krbu."

Přikývla, "takže nevíš kde je?" Raddle zastavil pár kroků před vstupní halou. Natáhl ruku ke dveřím a podíval se na ni, "ne, Grindelwaldová, nevím." Otevřel dveře a rychle za nimi zmizel.

Nevěděla jestli byl vzteklej nebo naštvanej sám na sebe, ale ať to bylo cokoliv, nechtěl se o tom bavit.
Jakmile dorazili do společenské místnosti, zmizel ve své ložnici, aniž by si odložil kabát nebo jí cokoliv řekl.
Pomalu došla ke svému pokoji, přemýšlela, jestli našel v jejím domě ještě něco dalšího.

Vytáhla si z kapsy medailonek její matky a ten Arianin si strhla z krku a dala si ho do kapsy. V duchu si slibovala, že ho dá Brumbálovi příště až ho uvidí. Náhrdelník od její matky si dala kolem krku a rychle přispěchala k zrcadlu, aby viděla jak na ní vypadá.

Vzpomínka se jí zableskla před očima. Její matka měla na sobě ten náhrdelník a stála před zrcadlem stejně jako teď ona.
Cítila, že má závratě, když jí ta vzpomínka proběhla myslí. Ale tušila, že to bylo pouze varování.
Cítila se stejně jako vždycky předtím, než jí ta vzpomínka pohltí. Sotva jednou stačila vykřiknout Raddleovo jméno předtím než spadla na podlahu a už byla uháněna další vzpomínkou, kterou ji Grindelwald vymazal.

Grindelwald stál u krbu, v jedné ruce držel zabalený dárek a druhou se opíral o krb.
"Hermiono, otevřela bys prosím ten dárek?"

Hermiona stála před vánočním stromkem, ruce měla natažené dopředu, svírala spoustu vánočních ozdob.
Opatrně je položila na podlahu a začala je dávat na stromeček, úplně ignorovala prosbu jejího otce, aby otevřela dárek.

Grindelwald položil dárek do Hermioniny už zaplněné punčochy a šel jí pomoct se zdobením.
"Až to dozdobíme, otevřeš si ten dárek, ano?"

"Nemůžeš otevírat dárky do Štědrého dne," odpověděla tvrdohlavě. "Nejsme Židé, alespoň já ne," usmál se Grindelwald a zvedl hvězdu.
"Chtěla bys ji dát na stromeček?"

"To je mámina práce," řekla vážně. Grindelwald položil hvězdu na stůl. "Ona se už domů nevrátí, Hermiono. Teď je řada na tobě." Zakroutila hlavou a naštvaně mu vytrhla hvězdu z rukou. Nechala jí dopadnout na podlahu před ní. Pronikavý zvuk rozbitého skla na mramorové podlaze se rozlehl po celé kuchyni.

Než Grindelwald mohl cokoliv říct, vyběhla pryč z pokoje nahoru do schodů. Další vzpomínka.

Otevřela dveře a vykoukla ven, byla příliš velká tma, aby něco mohla zahlédnout, ale nemohla rozsvítit světlo, aniž by nepřivolala svého otce.
Tiše otevřela dveře a procházela chodbou, jednu ruku držela na zdi.

Zastavila se, když její ruka zavadila o zábradlí. Pevně ho sevřela a dala se do chůze dolů. Po chvíli se její chodidla dostala na studenou mramorovou podlahu. Pomalu šla ke krbu. Její otec ho vždycky nechával na Štědrý večer zapálený.

Hermiona nikdy neměla povoleno věřit v Santu, oba její rodiče věřili, že mudlovské výmysly jako například velikonoční zajíček a Zoubková víla ničí dětskou fantazii.
Její představivost byla používáná pouze k vzdělávácím účelům, ne na dětinské hry.

Přdtím, než sáhla do své punčochy se pořádně rozhlédla okolo. Rychle si vyndala zabalenou krabičku a posadila se vedle krbu. Trochu s ní zatřásla, aby zjistila co v ní je, ale uvědomila si, že jediný způsob jak si být jistá je ji otevřít. Povzdechla si a roztrhla balící papír.

Zrovna se chystala otevřít krabičku, když se rozsvítila světla. "Hermiono, co tady děláš?"

"Není to mámin náhrdelník?" Zeptala se, aniž by otevřela balíček. "Proto si si tak jistej, že už se zpátky nevrátí."

"Náhrdelník?" Zajímal se a přibližoval se k ní.

"Viděla jsem mámu si zkoušet před mými narozeninami zlatý náhrdelník. Vypadala naštvaně, když mě spatřila. Ale tohle je její náhrdelník, nebo ne?"
Grindelwald se posadil vedle ní a položil jí ruku na rameno.

"Proč to neotevřeš?" Podala ji svému otci a čekala, až ji otevře. Dal si krabičku do klína a zvedl jí svou volnou ruku.
Hermiona ho sledovala a uvědomila si, že měla pravdu. Byl to ten samý náhrdelník, který spatřila na krku její matky.

"Je to medailonek," promluvil Grindelwald. Odsunul od ní svou ruku a zvedl náhrdelník. "Otevírá se to."
Pomalu ho otevřel a ukázal jí obrázek uvnitř. Byli to oni tři, jak jedli sušenky během minulých Vánoc.

Nemohla si pomoct a usmála se. "Tvoje matka by chtěla, abys ho měla, Hermiono," řekl Grindelwald a pokoušel se jí předat náhrdelnk. Sevřela ruce v pěst, nechtěla ho nechat, aby jí ho podal.
"Hermiono, je to dárek pro tebe."

"Nechci od ní žádné dárky," řekla naštvaně, "spal ho." Grindelwald si povzdechl a jemně jí políbil do vlasů. Zvedl se a položil ho na krbovou římsu.
"Bude tady, dokud si to nerozmyslíš. Nechci to spálit a doufám, že ani ty ne. Je to poslední věc od tvé matky."
Ucítila, jak se jí vrací další vzpomínka.

Šla po chodbě v Bradavicích, zamyšleně si stiskla svůj náhrdelník. Právě odcházela z hodiny lektvarů a mířila na svou kolej. Hannah se k ní rychle rozeběhla a začala jí vyprávět o jejích Vánocích strávených společně s rodiči v Římě.
Stálo ji hodně úsilí dávat pozor. Pořád přemýšlela nad náhrdelníkem její matky na krbové římse.

Ucítila, jak jí Hannah šťouchla. Rychle zvedla pohled, "co?" Hannah ukázala za sebe, "profesor Brumbál s tebou chtěl mluvit."

"O čem? Vždyť jsme ho ještě jako profesora neměli," zeptala se překvapeně. Hannah pokrčila rameny a pokračovala dál k havraspárské věži. Nebyla dost zvědavá, co od ní Brumbál mohl chtít.
Zakroutila hlavou a šla zpátky k Brumbáloo kabinetu. Dvakrát zaklepala a počkala na odpověď.

"Dále," zaslechla říct Brumbála od dveří. Pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. "Chtěl jste mě vidět, pane?"
Naznačil ji, ať jde dál a posadí se. Rychle ho uposlechla.

"Jaké byly vaše vánoční prázdniny, slečno Grindelwaldová?" Usmál se. Hermiona povytáhla obočí, "dobré, děkuji vám."

"Předpoládám, že jste zvědavá, proč jsem si vás sem pozval," řekl rychle, "v současné době dělám jeden pokus s profesorem Křiklanem. Zkoušíme vytvořit lektvar, který bude moct uvařit obrovské množství zlata a všiml jsem si, že váš náhrdelník je..."

"Zlatý," doplnila ho a s úsměvem sevřela náhrdelník. Profesor Brumbál přikývl a kdyby Hermiona věděla pravdu o náhrdelníku, možná by zachytila ten nasupený pohled porážky v Brumbálovo očích.

"Mohu ho vidět?" Zeptal se profesor. Sundala si ho z krku a podala mu ho. "Má sestra měla náhrdelník, který byl tomuto velmi podobný."

"Jaké je její jméno?" Zeptala se, aniž by si povšimla, že použil minulý čas. Brumbál se usmál, "její jméno bylo Ariana."
Podal ho zpět Hermioně, která si ho uklidila do batohu, aniž by se na něj podívala. Něco na tom jméně způsobovalo, že se cítila nepříjemně, ale nevěděla co...

"To je krásné jméno," pokusila se usmát, "nicméně, pokud vám to nevadí, profesore, mám domácí úkol..."

"Samozřejmě, promiňte mi, že jsem vám vzal tolik času," usmál se, "užijte si zbytek vašeho prvního ročníku, slečno Grindelwaldová. Věřím, že vás příští rok uvidím na svých hodinách." Hermiona přikývla a rychle opustila místnost.

Šla nahoru do havraspárské věže, kde na ni Hannah s Petrem čekali. "Nebelvír pořádá další párty, nechceš jít?"

"Samozřejmě, že ne," zdůraznila, "copak jsi zapomněla, co se stalo na té poslední, kterou pořádali?"
Peter nad tím mávl rukou, "pokračuj beze mě, mám nějaké věci, které tak jako tak potřebuji udělat." Hannah pokrčila rameny a odstrčila Petera pryč od ní.

Jakmile odešli, vyběhla do své ložnice a vytáhla krabičku, ve které byl její náhrdelník. Uchopila náhrdelník, který byl v jejím batohu a umístila ho zpět do krabičky. Zavřela krabičku a vzala si kousek pergamenu.
Psala rychlým písmem. Nechci už žádné lži. Uchovej náhrdelník Brumbálovo sestry stejně tak jako ten mámin.

Nepodepisovala to, tušila, že její otec bude vědět, od koho to pocházelo. Rychle zaběhla do sovince a použila jednu z mnoha bradavických sov. Pozorovala sovu, dokud úplně nezmizela z dohledu.

Chtěla odejít, když se dveře do sovince otevřely. Slyšela hvizd nějaké osoby a šustění křídel nějaké sovy.
Zaklepala na okenní římsu, když ta osoba obmotala dopis okolo nohy sovy.

Otočila se od okna, když osoba upustila něco, co znělo jako mince. Rychle se pokrčila a sebrala váček, zatímco kluk naštvaně sbíral mice, které se válely všude okolo.

Chlapec se na ní podíval, když sáhl po sáčku. "Grindelwadová," poznamenal Raddle. Popadl tašku a pustil mince, které nasbíral do váčku.

"Ty krvácíš," všimla si. Raddle přivázal váček na soví nohu a natáhl po ní ruku. Sova naštvaně zahoukala, předtím než se na ní dostala. Šel s ní k parapetu.

"Ta sova mě kousla," promluvil, když pomalu opustila jeho ruku. "Proto jsem upustil ty peníze."
Přikývla, zatímco se Raddle k ní otočil. "Ty brečíš."

Hermiona téměř zčervenala, když si utírala slzy na svém obličeji. "A co tady vlastně děláš?"
"Mé koště se zlomilo," odpověděl jednoduše. "Zrovna jsem posílal formulář kvalitním famfrpálovým dodávkám."

Hermiona přikývla, "takže nebelvírští ti pořád způsobují problémy?" Raddle povytáhl obočí, "nezmiňoval jsem se o nich."

"Jenom jsem došla k závěru, že oni byli ti, kteří zlomili tvé koště," řekla upřímně, "konec konců jaký důvod bys mohl mít pro zlomení svého vlastního koštěte? Ledaže by se jednalo o nehodu."


"Jaký důvod k pláči by mohla mít osoba jako ty? A nebo to byla také nehoda?" Zeptal se naštvaně. Hermiona neodpověděla, rychle se otočila ke dveřím od sovince. Chtěla je otevřít, když jí opět zatáhla další vzpomínka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama