Always and Forever- 5.kapitola

18. dubna 2016 v 16:09 | Any
Ahojky! :) Přidávám další kapitolku! :)
5.kapitola- Bolest

Pomalu jsem otevřela oči. Příšerně mě bolela hlava. Cítila jsem, jak mi při každém nádechu krkem projíždí ostrá bolest.
Pokusila jsem se postavit, příšerně mě píchalo v boku. Sotva se mi podařilo udržet ve stoje. Vzpomněla jsem si, jak jsem viděla Klause. Mučil Stefana. Pak se objevila Rebekah. Mučila ho ona. A pak přišel Elijah. Pohádali se. A zachránil mě. Potom jsem utekla. Jak jsem mohla běžet a nechat tam Stefana? Povzdechla jsem si.

Pomalu jsem šla na místo, o kterém jsem věděla, že jedině tam najdu pomoc. Zaklepala jsem na dveře. Po chvíli mi Damon přišel otevřít.
"Eleno!" Vydechl úlevou, "pojď dál."

Došla jsem až do obývacího pokoje. Seděla tam Caroline. A starala se o Stefana, který ležel na gauči. Byl příšerně pomlácený.

"Eleno," usmála se, "obávali jsme se, kam jsi zmizela." Přikývla jsem. "Stefane!" Vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Caroline se posunula, aby nás na chvíli nechala o samotě.


"Eleno!" Zašeptal. Pomalu jsem se k němu posadila. Rozhodl se neváhat ani na vteřinu, ačkolivbyl dost zraněnej.
Jemně okolo mě ovinul paže a políbil mě. Ach bože, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala a myslela, že už jí nikdy neprožiju.

Poznala jsem, že mu to způsobuje bolest. Pomalu jsem se odtáhla.

"Eleno, já..."

"Pšt," umlčela jsem ho. "To je v pořádku. Všechno bude dobrý." Zakroutil hlavou.

"Nic nebude dobrý, dokud nezabijeme Klause." Přikývla jsem. "Slibuji ti, že najdu způsob, jak ho jednou provždy zabít," zašeptal.

Usmála jsem se, "ale to se ti nikdy nepodaří, pokud budeš vypadat takhle," přikývl. Caroline se vrátila s balíčkem krve.

Stefan zakroutil hlavou. "Musíš si ho vzít," přesvědčovala jsem ho.

"Nemůžu, potom se neovládnu," protestoval.

"No pokud budeš chtít znovu nasbírat sílu, tak si jí budeš muset vzít," přidal se Damon. Stefan si ho zamyšleně prohlédl. Damon se tvářil docela přesvědčivě. Nakonec si od Caroline balíček vzal a napil se.

"A ty jsi v pořádku?" Podívala se na mě s obavami Caroline. "Klaus tě také slušně mučil." Přikývla jsem. "O mě vážně nemusíte mít strach. Já jsem v pořádku." Caroline se usmála. Po chvíli jsem se postavila.
Damon si mě prohlížel, jako kdyby měl někde najít snad nějaké neviditelné zranění. "Jsem v pořádku," zopakovala jsem.

Odpoledne mě Damon odvezl domů. Stefan se po krvi přece jen vzchopil. Když jsem odcházela, vypadal už mnohem lépe.
"Děkuju, Damone," usmála jsem se, když jsem vystupovala z auta. Přikývl a když jsem došla ke dveřím, byl už pryč.

Pomalu jsem je otevřela. Uvnitř stál Jeremy. Rozzářil se, jakmile mě uviděl. "Eleno!" Vykřikl a objal mě. Konečně, pomyslela jsem si.

"Měl jsem o tebe hrozný strach," řekl když se ode mě odtáhl. Usmála jsem se, "i ty si o tom věděl?"
Přikývl. "Ric mi o tom řekl."

Rozhlédla jsem se okolo. "A kde je teď?" Jeho úsměv trochu povadl. Překvapeně jsem ho sledovala a čekala až něco řekne.
"Zase pije v baru."

Smutně jsem přikývla, "aha." Pomalu jsem šla ke schodům. "A Jeremy?"

Podíval se na mě. "No?" Usmála jsem se, "děkuju."

Nechápavě se na mě podíval, "za to že se se mnou znovu bavíš."
"To spíš já bych se ti měl omluvit," pokračoval, "choval jsem se jako idiot."
Zakroutila jsem hlavou, "po tom čím jsme si prošli jsme se všichni chovali trochu divně. Bylo to těžké období." Přikývl.

Došla jsem do svého pokoje. Rozhodla jsem se převléci. Tričko jsem měla zakrvácené a roztrhané. Vzala jsem si džíny a tričko s dlouhým rukávem. Pomalu jsem se posadila na postel. Na stolku jsem si všimla, že leží papírek.

Zvědavě jsem se po něm natáhla. Pak mi došlo, že to je ten starý. Ten, který mi Elijah tehdy nechal. Jak jsem pak s ním šla na tu schůzku a všichni se na mě naštvali.
Usmála jsem se a schovala si ho do šuplíku nočního stolku. Sama si nedovedu vysvětlit, proč jsem ho prostě nevyhodila.

A pak mi to došlo. Elijah! Dneska ráno mě zachránil. Klaus vypadal dost naštvaně. Měla bych mu jít poděkovat, napadlo mě.
Vzala jsem si kabelku a seběhla dolů po schodech. Jeremy byl naštěstí v pokoji, takže nebyl problém odejít.

Dorazila jsem k tomu domu jako posledně. Jen aby to nedopadlo stejně, pomyslela jsem si. Vyšla jsem ke dveřím a nejistě zaklepala.

Po chvíli se otevřeli a uvnitř stála Rebekah. Okamžitě jsem ztuhla. To jakým způsobem si mě prohlížela mě děsilo.
"Předpokládám, že jdeš za Elijahem," řekla po chvíli. Přikývla jsem. "Tak pojď dál." Pomalu jsem vešla dovnitř.
Pořád mě tak zvláštně sledovala. Po chvíli se dala do chůze a pak jsem si uvědomila, že bych nejspíš měla jít za ní.

Když jsme procházeli jednou místností, spatřila jsem tam Kola. Ach můj bože, měl tam nějakou blondýnku, která měla krvavou ránu na krku. Škubla jsem sebou.
"Ta co vypadá jako Tatia je zpátky," mrkl na mě.

Pokoušela jsem se na něj nedívat a jít dál za Rebekou. Konečně se zastavila v jedné místnosti. A všimla jsem si ho. Seděl tam a četl si nějaký dopis.

"Máš tady tu dvojnici," promluvila Rebekah s jedovatým podtonem. Otočil se směrem k nám a postavil se.

"Eleno," promluvil překvapeně, "co potřebuješ?"
Už zase jsem ztuhla, nejhorší bylo, že Rebekah se neměla k odchodu. Za chvíli mi došlo, že ani nemá v plánu odejít.

"No já..." Příšerně se mi třásl hlas. "Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku," vypadlo ze mě nakonec. Slyšela jsem Rebeku vyprsknout smíchy.

Podíval se mi do očí takovým způsobem, že jsem cítila, jak mi tělem projel mráz, "samozřejmě, že jsem v pořádku. Proč bych neměl být?"

"No Klaus byl dnes ráno pořádně vzteklej." Povzdechl si. "Nejspíš někdy Eleno zapomínám, že jsi ještě dítě," zakroutil hlavou.

Cítila jsem se pěkně trapně, nikdy bych do něj neřekla, že se takhle může chovat. "Každopádně děkuju, že jsi mě zachránil," řekla jsem po chvíli a otočila se ke dveřím.

"Já jsem ale nezachránil tebe," pokračoval. Znovu jsem se na něj otočila. "Dělal jsem pouze to, co je správné."
Nemohla jsem si pomoct, ale ta slova mě ranila.

Rebekah se na mě s pobaveným výrazem podívala. "Přece sis nemyslela, že původní upír má starost o tvůj život?" Rozesmála se. "Já bych tohle nazvala naivní Elenou."

Už jsem to tám dál nemohla vydržet. Tohle byla dvojitá rána do zad. Rozeběhla jsem se ke dveřím. Elijah s Rebekou tam jen stáli a sledovali můj trapný odchod.

Běžela jsem pryč. Jediné co jsem chtěla, bylo zmizet z tohodle prokletého domu. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Bolelo to.

"Ale, ale," promluvil Kol, když jsem vběhla do místnosti, kde byl. Blondýna ležela mrtvá na podlaze. Přidala jsem do kroku.
"Můj milovaný brátr ti zlomil srdíčko?" Rozesmál se. Byla jsem ráda, když se mi podařilo vyběhnout před barák, aniž by mě pronásledoval.

Posadila jsem se do auta a nastartovala. Slzy mi stékaly po tváři. Jela jsem, ani jsem nevěděla kam. Takhle hloupě jsem si už dlouho nepřipadala.
Proč mi tohle udělal? Vždyť je pochopitelné, že jsem měla starost. A nebo ne? Já už ani nevím.

Zastavila jsem před místem, kam jsem měla pocit, že musím jít. Šla jsem po louce a utrhla nějaké květiny.
Zastavila jsem se před naší rodinnou hrobkou a položila jsem je na ní. Stekla mi po tváři další slza. Bylo mi opravdu trapně. Posadila jsem se a vzpomínala na společné chvíle s mými rodiči a tetou Jennou.

Domů jsem dorazila až k večeru. Přišla jsem do kuchyně, kde seděli Stefan, Alaric a Caroline. O něčem horlivě diskutovali.
"Ahoj," vyrušila jsem je. Překvapeně se na mě podívali.

"Konečně, Eleno," usmál se Stefan. "Potřebuju ti něco ukázat."
Nechápavě jsem se na něj podívala. "Cože?"

"Buď v klidu," přesvědčovala mě Caroline, "není to nic špatného. Přikývla jsem. Stefan mi naznačil, ať jdu za ním.
Společně s ním a Car jsme se posadili do jeho auta a rozjeli.

"Já nechápu o co se jedná," promluvila jsem po chvíli. Stefan se usmál. "Neboj se. Potěší tě to."

"A kde jsi vlastně byla?" Zeptala se mě po chvíli Car. Chvíli jsem přemýšlela, co jí vlastně říct. "Byla jsem na hřbitově," řekla jsem upřímně.
Soucitně se na mě podívala, "ach Eleno."
Dál už jsme pokračovali mlčky.

Zastavili jsme před Stefanovo domem. Nechápavě jsem ho následovala do obýváku. Všimla jsem si, že tam sedí nějaká žena.
Otočila jsem se ke Stefanovi, ale ten mě pohledem ujistil, že na tom není nic divného. Popošla jsem blíž.

Ta žena se postavila. "Ahoj Eleno. Já jsem Esther," promluvila vyrovnaně. Znovu jsem si jí prohlédla. Měla blonďaté vlasy. Celkově mi přišla dost upravená.

"Esther nám pomůže zabít Klause," vysvětloval Stefan. Nechápavě jsem se na něj otočila. "Jak?"

"Jsem velmi stará a mocná čarodějka," podívala se na mě, "s tvou pomocí budu moct zabít všechny své děti."

Překvapeně jsem jí sledovala. "Děti?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama