Fourier's Flaw- 9.kapitola 1/2

16. dubna 2016 v 12:21 | Any
Ahojte! :) Tak konečně přidávám po dlouhé době další kapitolku této povídky! :)
Středa 1.listopadu 1944

Hermiona stála naproti stromu, hluboko v lese. Celý víkend se pokoušela vyspat ze všech jejích navrácených vzpomínek, nemohla se tak účastnit žádného z předešlých tréninků.
Raddle jí řekl, ať si odpočine jak dlouho potřebuje, ale nechtěla už zmeškat nic jiného.

Raddle pracoval s Malfoyem na artikulaci kletby Cruciatus, protože pořád nebylo možné používat tyto kletby ve zdech Bradavic, musely být nahrazeny jinými.
Většina z nich byla Raddleovo osobním dílem, nicméně Smrtijedům o tom nic neřekl, nechal je věřit, že to jsou starověká kouzla. Jen Hermiona a Harry znali pravdu.

Raddle vypadal kvůli Malfoyovi během několika vteřin vztekle a Hermiona by mu mohla pomoct, kdyby jí neřekl, aby se držela dál od skupiny.
Pozorovala skupiny a později informovala Raddlea, kdo byl silný a kdo slabý.


Bylo pro ni těžké dělat pouze tohle, její mysl stále kolísala mezi realitou a vzpomínkami. A ještě horší bylo, že se musela vypořádat se skutečností, že zapomíná svou skutečnou minulost.
Věděla, že nemůže zapomenout na Ginny, Harryho a Rona, ale nemohla si vzpomenout na nic o jejích skutečných rodičích, jediné co věděla bylo to, co předtím řekl Brumbál.

Původně mu šla dát Arianin přívěsek, ale jednou, když vstoupila do jeho kabinetu, okamžitě se jí zeptal, jestli opět upadla do bezvědomí.
Divila se, že Raddle s Brumbálem věděli tak moc o něčem, co se dělo jí, když ona sama tomu nedokázala porozumět.

Brumbál si přívěšek vděčně vzal a poté mu řekla o všem, co se jí stalo v té noci, kdyy upadla.
Jakmile to dokončila, řekl jí, ať zbytek týdne ještě odpočívá, vypadal hodně ustaraně, když jí ukvapeně posílal z jeho kanceláře a omlouval se jí, že potřebuje říct Dippetovi o její nemoci, aby našel na středeční hlídku náhradu.

Pokoušela se o tom nepřemýšlet, ale když se Harry, Ron a Ginny ukázali tu noc, kdy se cítila ustaraně. Slíbili jí, že bude v pořádku, ale celý víkend se tak necítila, cítila se omámeně.
A pravda taková i byla, Harry jí přinesl uspávací lektvar na rozhozenou mysl, jako zdvořilost od profesora Křiklana.

Brala si ho každou noc, protože bez něj nemohla spát. Její mysl se pohybovala mezi dvěma světy, které měla a znala.
Předtím jí Harry dal ustaraně lektvar, snažila se samu sebe udržovat pořád nějak zaměstnanou koukáním do Raddleovy malé knihy o Grindelwaldovi.
Doufala, že když si to bude pořád číst, tak si to zapamatuje, jméno, které by mohlo spustit její skutečný život, vzpomínky na Fourierovu chybu jí pomalu opuštěly.

Pokaždé, když otevřela knihu, tak jí zavírala ještě víc zmatená, než byla předtím. Nevěděla, jestli znala nějaké z těch mužských a ženských jmen v knize, ale byla přesvědčená, že alespoń jedna rodina jí něco říkala. Krum.

Na schůzce se Brumbála nezeptala, jestli ví, co to bylo za rodinu, poslal ji pryč tak rychle, jako pozval dovnitř.
To bylo to, co jí dělalo největší starosti, Brumbál, Harry, Ginny a Ron se chovali velmi odměřeně, jenom Raddle se k ní choval jinak.

Tak rychle jí pomohl, když upadla, dokonce jí vyléčil ruku. Nevědomky si přejela rukou po té vyléčené. Nyní bez obvazu a zcela hladké.
Oranžová mast nezanechala žádnou stopu. Nicméně zápach zůstal. Myla si ruce tak často, že už skoro ničím nesmrděly, ale byly cítit levandulí.

Viděla Raddlea, jak přišel k další skupině Smrtijedů. K té, které velel Harry. Všichni se uklonili, když se k nim přiblížil.
Všimla si, že Harry zaváhal, ale nakonec neochotně následoval ostatní. Raddle si nejspíš nevšiml jeho nerozhodnosti, protože jen přikývl hlavou a vydal se k další skupině. O které by mu Hermiona později řekla, že byla nejhorší ze všech.

Věděla, že Carrowova skupina bude příšerná, protože se setkala s jeho potomky Amycusem a Alectou.
Po svém kolapsu byla přesvědčená, že by měla zapomenout všechno ze svého minulého života, ale vypadalo to, že jediné věci, které zůstali kromě Brumbála, Harryho, Rona a Ginny, byla válka a Smrtijedi.
Harrymu to nepřišlo zvláštní a když jim to odůvodnil, tak s ním všichni souhlasili.

"Je jasné, že tohle přece nemůžeš zapomenout," řekl Harry, "myslím tím, že to je hlavní důvod, proč jsme sem přišli. Kdybychom úplně zapomněli na náš záměr, tak bychom ani neměli důvod být tady. Myslím, že nejdee zapomenout, koho jsme sem přišli zabít."

Hermiona neochotně souhlasila, ale rozhořčilo ji to. Doufala, že by si mohla pamatovat svou rodinu,
koneckonců, nebyli zabiti kvůli něčemu, co sem přišli zničit? Harry vypadal, že ví na co myslí, protože to dokončil hodně trefnou větou.
"Tví rodiče nebyli hlavním faktorem, Hermiono. Pouze oběti."

Ospale se podívala na hodinky, trénovali už tři hodiny. Raddle to musel několikrát ukazovat šesti skupinám, což nebylo dobré znamení.
Vypadal, že si myslí to samé, byl rozzuřený po pouhých deseti minutách, kdy vysvětloval Carrowově skupině kletby, které se nepromíjí už po bůhvíkolikáté.

Hermiona vytáhla Pobertův plánek, který ji Harry půčil několik hodin před začátkem tréninku.
"Slavnostně přísáhám, že jsem připravena ke každé špatnosti," zašeptala, rozsvícenou hůlku držela u mapy.
Podívala se na pozemky a zjistila, že jsou prázdné. Ani si nemyslela, že by to mohlo být jinak, nikdo nebude chodit venku v půl jedný.

Konečně mapu uklidila a dala si ji zpět do kapsy, když šel Raddle k poslední skupině. Dolohov se svou skupinou pracoval velmi poctivě, zatímco Raddle opět něco vysvětloval té Carrowově. Dalo by se říci, že jeho skupina byla nejsilnější.
Raddle každému z nich zřetelně vysvětloval jak správně kletby vyslovit a potom konečně spokojeně přikývl hlavou.

Rychle se vrátil do středu kruhu a Smrtijedi se postavili okolo něj. Nikdo nemluvil, když se na ně díval, měla dokonce pocit, že jeho oči spočinuly déle na Harrym než na komkoliv jiném.
"Zítra v noci ve stejném čase. Dokud neuvidím nějaké zlepšení, tak budeme trénovat denně.

Jeha slova byla jasná, nikdo nepochyboval, že schůzka je u konce. Rychle a v tichosti se vraceli zpět do hradu.
Při odchodu si tentokrát nikdo z nich zvědavě nemumal, jako v přechozích nocích. Zdálo se, jako by Raddlovi něco dělalo starosti. A Hermiona nebyla jediná, která si toho všimla.

Čekala, dokud Smrtijedi neodešli pryč z lesa a poté opustila svůj úkryt. "Fourierova skupina je nejsilnější," poznamenal Raddle, když právě chtěla říct to samé. "Souhlasíš?"

"Ano," odpověděla jednoduše. Raddle se na ni podíval. "Dolohov je také silný. Jsem přesvědčená, že se shodneme, že Carrowova skupina je velmi slabá."
Raddle se slabě usmál a mávl hůlkou. Světlo před nimi se jednou zablesklo, dokud úplně nezmizelo.

Předpokládala, že chtěl aby byli ve tmě a ona tak neměla šanci zjistit, co bylo v jeho očích, který většinou dají najevo mnohem víc než slova. Zaslechla Raddlea se pohnout k místu, odkud odcházeli Smrtijedi. Pomalu ho následovala.

"Fourier mě nemá příliš rád," promluvil, jako by ho udlivilo, že ne všichni kouzelníci se mu uklonili. "Váhá."

"Ale je věrný," odpověděla a stroze přikývla, nicméně Raddle nemohl vidět její obličej.

"Ne tak věrný jako ostatní," poznamenal. "Něco ho drží zpátky." Hermiona nic neříkala. "Ty ho znáš, ne?"

Zvědavě se na něj podívala, zněl žárlivě. "Ano, znám." Raddle neodpověděl, ale byla si jistá, že přikývl.

"Fourier je cenný," promluvil, když tiše kráčeli po mýtince. "Je to velmi nadaný kouzelník. Jeho rodina je jedna z nejčistokrevnějších v kouzelnickém světě. Nehodilo by se nám o něj přijít. Když na to přijde, tak ani jemu ne."

Neodpovídala, zněl mnohem víc jako Voldemort, než by se jí líbilo, "slyšela jsi o Josephu Fourierovi?"
Ucítila, jak se jí naježily chloupky na rukou a dobře věděla, že to nemělo nic společného s počasím.

"Ne, nemůžu říct, že ano," řekla rychle.

"Byl mnohem víc vědec než kouzelník," řekl lítostivě, "obětoval svůj život pro zlepšení magických schopností, které by měly být připomenuty. Pokoušel se smíchat náš svět s mudlovským."
Poznala, že byl tímhle tvrzením znechucený.
"Cestování časem, Grindelwaldová. Odporná a pouze dohadovací práce v mudlovském světě."

Usmála se a souhlasně přikývla. Raddle pokračoval, "Fourier věřil, že mudlovské a kouzelnické kvality by mohly vytvořit výkonější vzorec na cestování časem. Zatímco kouzelníci zoufale vytvářeli časový soustrožník, tak on vytvářel něco, co je dnes známé jako Fourierova chyba."

Fourierova chyba?" Zeptala se zvědavě. Nevědomky položila ruku na svou hůlku.

"Ano, přišel jsem na to, když jsem si četl v knihovně. Fascinující, nemyslíš?"

"Ani ne," řekla rychle. "Nemám příliš ráda koukání do minulosti. Navíc by to měla být budoucnost, o co bychom se měli zajímat."

"S tím nemohu příliš souhlasit," řekl Raddle, když se zastavil ve svých stopách. Podívala se na něj a uvědomila si, že jí vede směrem k jezeru. Vypadalo to, že dokonce stáli na těch samých místech, jako se tehdy Raddle s Peterem pohádali.

"Raddlee?" Zeptala se ustaraně. "Jsi v pořádku?" Neodpověděl. Stěží rozpoznala, že něco drží. Přemýšlela, kdy mohl něco vytáhnout z kapsy. Podíval se na to, jako by pochyboval o jeho existenci. "Tome?"

Raddlevo hlava se otočila směrem k ní, ale neodpověděl. Rychle od ní odvrátil pohled, když šla směrem k němu. Zastavila se před ním, nezajímalo ji, co držel v rukách.
"Je něco špatně?"

Raddle zakroutil hlavou, ale nepromluvil. "Tome, mně můžeš důvěřovat." Zdálo se, že tahle věta ho vrátila zpět do reality, nedal tu věc do kapsy, ale pohnul se.

Rychle ustoupil stranou, vůbec né s tou lehkostí a půvabem, jako měl Voldemort. Vypadalo to, že přemýšlí, zda se má pohnout.
Viděla jeho nohu se posunout dopředu a pak zase stáhnout předtím než promluvil. "Nemůžu."

"Copak jsem ti ještě neukázala, že mi můžeš věřit, Tome?" Zeptala se upřímně. Raddle neodpověděl.
Bez zjišťování, jestli je někdo v hradu sleduje, popadla svou hůlku, těžce si povzdechla a vykouzlila Znamení zla.
Raddle to sledoval jako v transu, když znamení umístila přímo před něj.
"Můžeš mi důvěřovat, Tome."

Dál ho pozorovala, když přemýšlel, co právě udělala. Jeho oči se přemístily od Znamení k jejím a jedním rychlým pohybem se objevil přímo před ní.
Objekt, který držel, upadl na zem, aniž by udělal nějaký zvuk.

Pořád se dívala do jeho očí, do těch, které nikdy neukazovaly náznaky emocí ani na chvíli. Byly stejně černé jako vždy.
"Udělal jsem tolik chyb," zašeptal a zvedl ruku k jejímu obličeji. Hermioně připadal jako chlapec, který si právě uvědomil, že jeho vánoční dárek nebyl takový, jak očekával.

"Vždycky se můžeš změnit," zašeptala jemně. Raddleova ruka se zastavila palec od jejího obličeje, věděla, že si v hlavě promýšlí, co má udělat
"Jedině ty sám můžeš ovlivnit to, čim budeš, Tome."

Jeho oči ucukly, když položil ruku na její kůži. Jeho ruka se trásla, když palec otíral o její tvář.
"Ty brečíš," zašeptal. Jeho hlas se poprvé od doby kdy ho poznala třásl.

"Máš tendence mi tohle způsobovat," položila hůlku podél těla a nechala Znamení zla zmizet. Raddle nevypadal, že si toho všiml, když ji zamyšleně pohladil po tváři.

Stáli tam dlouho, nezajímalo je, kolik hodin bylo nebo kdo je mohl sledovat. Hermionino srdce bilo tak hlasitě, že jí překvapovalo, že to Raddle neslyší.
Naklonil se k ní, byl kousek od jejího obličeje. Cítila jeho dech na své pokožce a věděla, že znovu přemýšlí sám nad sebou.
"Hermiono," zašeptal naléhavě.

Viděla, jak se něco mihlo v jeho očích předtím než ji políbil. Jeho dlaň se pořád klepala na jejích tvářích, když přitlačil své rty na ty její.
Pomalu upustila hůlku. Zdálo se, že její úder o zem probral Toma z citového hurikánu. Rychle se od Její srdce tlouklo pořád tak hlasitě, že nemohla ani promluvit. Tom vypadal, že má ten samý pocit.

"Měli bychom jít zpátky," řekl, když od ní pomalu odvrátil pohled. Než mohla zareagovat, rychle vytáhl hůlku a kvapem se vydal k hradu.
Když se sklonila, aby si mohla vzít hůlku, tak už tam objekt, který spadl, nebyl.

Pomalu dopadla na studenou zem, Tomovo rychlé kroky už téměř zmizely, když se zvedala i se svou hůlkou.
Teď už byla zbytečná. Nicméně si pamatovala, co ji Brumbál řekl, když se jí ptál na cestování časem.
Né všechny bitvy končí bojem.

Věta jí přišla bezvýznamná a pochybovala, že Brumbál sám věděl, co tím myslel. Teď už jí bylo nicméně jasné, že nejspíš věděl moc dobře, co říká.
Odhadovala, že to jak Raddle nikdy neměl přátele ho udělalo tím chladným a toužícím po moci. Neočekávala, že bude součástí rovnice, ale byl.

Vždycky vypadal jako člověk, který je odsouzený k věčné samotě, ale neměnila tady nakonec osud pouhým dýcháním?
Otřela si tváře o hábit, zvedla se a vydala se zpátky do hradu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -
Hermiona se vzbudila o necelé dvě hodiny později, bylo pro ni obtížné usnout, díky hlasitému klepání na dveře.
Rozespale si promnula oči a vyskočila z postele. Rychle schovala svůj hábit a Tomovu knihu do spodního šuplíku a zamkla je. Bušení stále pokračovalo.
"Už jdu," odpověděla naštvaně.

O minutu později otevřela skříň a hledala čistý župan, který by si na sebe mohla dát. Opřela se, když se otevřely dveře, ani se nenamáhala podívat, kdo byl před ní.
"Taky jsi unavená, co?" Zeptala se rozrušeně Ginny.

"Měla jsem problémy usnout," vysvětlovala, ačkoliv ona už to dávno věděla, pomáhala Harrymu před pár dny získat lektvar od Křiklana.

"Hádám," pokračovala Ginny, "že si musíme promluvit v soukromí." Dřív neža mohla odseknout, tak ji popadla za zápěstí a odvlekla do jejího pokoje. Do dveří jen strčila a zavřely se.

"Jak jsi se sem mohla dostat? Tom je..." Začala Hermiona a ospale sevřela své zápěstí.

"Voldemort právě odešel na snídani. Proklouzla jsem okolo něj s Harryho pláštěm," vysvětlovala a naštvaně hodila plášť vedle Hermiony, která teď seděla na posteli. Ginny zkrížila ruce na hrudi a dál jí sledovala.

"Co?" Zeptala se nechápavě, měla dojem, jako by její pohled na ní měl snad v těle vyvrtat díru.

"Tom to je?" Zeptala se. "Od kdy mu říkáš Tom?"

"Já..." Začala pomalu, ale Ginnyin rozčílený výkřik ji přerušil. "Políbilas ho Herminio! Tys ho políbila! "
Pokoušela se jí zeptat, jak o tom ví, ale nemohla se dostat ke slovu během jejích pokračujících výkřiků.

Počkala, dokud její slova neustala, "Opravdu si neměla." Konec. Hermioniny oči byly pořád zneklidněné z jejího křiku.
"Jak jsi to zjistila?" Zeptala se mnohem hlasitěji než měla v plánu.

"Harry tě viděl," odpověděla vztekle, pořád se na ni nedívala. "A nebyl sám. S Malfoyem se pohádali a pak viděli vás dva."

"Malfoy nás viděl?" Zeptala se zděšeně. Ginny přikývla a hledala nějaký soucít. "To není dobré."

"Samozřejmě, že není, Hermino. Tys ho políbila!" Vykřikla a vztekle mávala rukama do vzduchu.

"To není to, co mám na mysli," řekla naštvaně. "Pokud to ví Malfoy, tak ostatní Smrtijedi nebudou pozadu. Celý plán bude zničený, Ginny!"

S hrůzou se na ni podívala, "ty si myslíš, že to je horší, než že jsi ho políbila? Hermiono, copak jsi zapomněla, to on zabil tvý rodiče!"

"Vlastně ano," řekla naštvaně, "pokud si nezapomněla Ginny, že tohle je teď náš život. Cokoliv se stalo tam vzadu," vyhodila ruce do vzduchu, "tak na tom už nezáleží. To na čem opravdu záleží je to, co děláme tady."

"A ty si myslíš, že líbáním Voldemorta se všechno napraví?" Zeptala se skepticky. Hermiona protočila oči, "Brumbál řekl, že ne všechny bitvy končí bojem."
Ginny se rozesmála, "je jasné, že měl na mysli se k němu chovat přátelsky a ne se s ním muckat."

"Nemuckala jsem se s ním!" Bránila se. "A jen abys věděla, tak to on políbil mě, on..."

"On políbil tebe?" Zeptala se, nyní vypadala víc nemocně než rozzlobeně. "Ale...Je Voldemort, nikoho nemiluje."

"Ještě není Voldemort," odpověděla, doufala, že to alespoň vyznělo upřímně.

"Proč ty to vždycky s chlapy poděláš," poznamenala, úplně zapomněla jak moc naštvaná na ni byla. Položila se na postel vedle ní.
"Nemyslím si, že jsem někdy..."

"Chodila si měsíc s Ronem, copak si na to zapomněla?" Zasmála se. "On to podělal, věř mi." Nemohla si pomoct a musela se přidat k Ginny a také se zasmát.

"Poslouchej, omlouvám se, že jsem tě to nenechala vysvětlit," řekla upřímně, "jen nemohu uvěřít, že jste se opravdu políbili."


"To nejsi sama," přiznala rezignovaně, "nečekala jsem to."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama