Fourier's Flaw- 10.kapitola 1/2

6. května 2016 v 18:16 | Any
Tak konečně přidávám další díl k této povídce! :)
Neděle, 12.listopadu 1944

"Tak co myslíš?" Slyšela Petera se zeptat z protější strany stolu. Položila své noviny na stůl a tázavě se na něj podívala.
"Tys mě zase neposlouchala, že jo?" Omluvně se na něj podívala, když k nim Hannah energicky přišla.

"Neuhodnete, kdo mě právě pozval na ples," řekla radostně. Peter vypadal nespokojeně, když se mezi ně vmáčkla a posunula ho tak dál od Hermiony.

"Kdo?" Usmála se. Hannah si šťastně spojila ruce, vypadala při tom jako malé dítě a položila se na stůl, "Evan Cleaver, jsem do něj zabouchnutá už dva roky a teď si to konečně uvědomil."


"Pamatuju si ho," pokoušela se usmát nad takhle vesleou Hannou. Rychle se postavila, "chtěla jsem vám jen o tom říct. Jdu se setkat se svým Evanem."
Štěstím vypískla a rychle procházela okolo ostatních stolů, úplně ignorovala zvědavé pohledy od havraspárských.
Samozřejmě, že polovina školy už věděla o Evanovi a Hanně. Evan, havraspárský chytač a kapitán už dva roky, teď chodil s tou čipernou havraspárskou dívkou, jak jí teď všichni říkali.

Byla přesvědčená, že pokud se ještě budou fámy šířit, tak mu sama podá lektvar lásky. Přestala se zabývat takovými myšlenkami a obrátila svou pozornost zpět k rozmrzelému Peterovi, který využil šance a posadil se znovu vedle ní, když pozorovala Hannah odcházet.
"Co jsi říkal, Petere?"

"Přemýšlel jsem, jestli..." Nervozně se zastavil a polkl, "jestli bys se mnou nechtěla jít na ples. Je to příští pátek v noci. Nebyl jsem si jistej, jestli ti Hannah o tom říkala, nebo ne."
Poslední část zamumlal hrozně rychle, když nervozně položil ruce na stůl, vůbec si neuvědomoval, že jedna jeho ruka byla ponořená v pudingu.

"No..." Začala pomalu, stále sledovala jeho ruku, "no vlastně si nemyslím, že by... Myslím, že bude lepší, když ani jeden z nás, jak jistě víš, se znovu nevydá na tuhle cestu."
Podívala se, a viděla Petorovo smutný pohled. Nebyla si jistá, jestli to souviselo s její odpovědí, nebo si právě uvědomil, kde se jeho ruka nacházi. Rychle si ji utřel do kalhot.
"Myslím tím, že nechci ztratit naše přátelství, Petere. Mimoto, já vůbec nejsem plesový typ, to bys už měl vědět."

Peter přikývl a odstrčil talíř s jídlem do středu stolu a zamumlal, "uvidíme se později," když se zvedl z lavice a odešel pryč z Velké síně.
Hermiona viděla Harryho, Rona a Ginny projit okolo ní a všimla si, jak se Ron zasmál, když se postavili za ni.

"Mám pocit, že dostal celkem tvrdou ránu, Hermiono," zasmál se, když odstčil pryč Peterovu misku s pudingem.
Vedle Hermiony si vzal čistou a naplnil ji jídlem. Ginny s Harrym se posadili vedle něj, každý z jedné strany a ustaraně ji sledovali.

"Prosim tě Rone, sklapni," řekla Hermiona a znovu se podívala na noviny. Ginny do nich také nakoukla, "žádné novinky, kde se nachází tvůj otec?"
Hermiona lítostivě zakroutila hlavou, doufala, že by Grindelwald mohl zanechat alespoň sebemenší náznak, kde zrovna je. Dokonce ani nespáchal v posledních týdnech žádný tresntý čin nebo alespoň žádný z nich nebyl evidován.

"Objeví se," řekl Harry s krátkým přikývnutím. "Poslouchej, Vol..." Ron do něj strčil loktem dřív, než to mohl dokončit.
Harry pokračoval se svým prohlášením a třel si pohmožděná žebra, "Raddle se neobjevil v poslední době, ne?"

"Vrátil se v pátek, Harry," řekla zamračeně, "byl jsi tam." Harry přikývl, "já vím, ale zmijozelský tým měl včera mít trénink. Neukázal se."

"To ale pořád ještě neznamená, že znovu opustil Bradavice," řekla Hermiona a otočila stranu Denního věštce.
"Ověřím si to, jenom abych se ujistila, ale Raddle má sklon zůstávat ve svém pokoji klidně celý víkend. Řekla bych, že o tom tréninku ani neměl tušení, když byl pryč celý týden. Pravděpodobně měli nějaký trénink navíc, nebo jak se tomu ve Famfrpálu vlastně říká."

"Navíc?" Zeptal se Ron a vyděšeně ji sledoval, "ty jsi se opravdu niky nepokoušela rozumět Famfrpálu, Hermiono. Tvůj knižní mozek to prostě nezvládá." Ginny ho praštila.
"Můžeš se alespoň trochu zkusit chovat na úrovni svého věku?" Ron protočil oči a vrátil se ke své napůl snězené misce.

"Tak jako tak, co se stalo?" Zajímal se pohotově Harry, když se rozhlížel po Velké síni. "O čem sis s Raddlem povídala?" Ginny se na ni tázavě podívala a Ron dokonce položil svou vidličku, aby mohl poslouchat.

"Neřekl mi, kde byl," řekla mrzutě, "ale dal mi svojí knihu, pamatuješ si to, Harry?" Přikývl, minulý týden slyšel o všech záhadných knihách.
Ginny s Ronem, kteří o ní nikdy neslyšeli, byli informováni o její existenci od Harryho.

Rozhlédla se po Velké síni stejně jako Harry, nechtěla, aby jí někdo odposlouchával, obzvlášť zmijozelští ne. Ještě důležitější je Raddle. Byla si jistá, že je pořád zamčenej ve svém pokoji, ale pozorně si prohlížela síň, aby si to mohla potvrdit.
Všimla si Malfoye a Lestrangee, jak mluví ve skupině s Nottem, Averym a pokud se nezmýlila, tak s Carrowem.
Měla pouhou minutu se podívat, kde je Dolohov a další Smrtijedi, než Harry obrátil svou pozornost zpět k ní.
"Takže ta kniha... Co v ní bylo?"

Provinile se na ně podívala, "nečetla jsem ji." Každý z nich zareagoval odlišně. Ginny jednoduše vykulila oči, Harry si povzdechl a zabořil hlavu do dlaní, ale byla to nakonec Ronova reakce, která získala Malfoyovu pozornost.
"CO? Proč bys..." Máchl rukama do vzduchu, byl mu zcela ukradený fakt, že se na něj otočila půlka haly.

Ginny se jeho ruce pokoušela dát dolů, byla totálně naštvaná jeho reakcí stejně jako ona. "Sedni si, Rone," pokračovala rozzlobeně. Harry nevypadal, že se o to příliš zajímá. Díval se přímo na Hermionu, která se nemohla přimět, aby se na něj také podívala.
"Proč?" Zaslechla ho se rychle zeptat, ačkoliv bylo jasné, že všechno ostatní od Ronovo křiku bylo spíš jako šeptání.

"Slyšela jsi, co řekla, Ginny! Neříkej mi, abych se posadil! Ty se POSAĎ!" Zaslechla Rona vztekle říct, když ho Ginny začala prudce tlačit za svetr.
Podívala se na ně a nejspíš by se i rozesmála, kdyby je celá škola nesledovala tak pozorně.

"Nedůvěřuje mi," řekla rychle, Harry se opřel o stůl, "potřebuju, aby mi věřil, Harry!"

"A ty si myslíš, že když ti podal tu svou knihu, tak ti nedůvěřuje?" Zeptal se Harry naštvaně.

"Nepodal mi ji. Hodil mi jí do ruky," reagovala rozzlobeně, "a to je rozdíl. Možná o tom pochybuješ, ale je. Nedůvěřuje mně stejně jako sám sobě. Lepší by bylo alespoň, kdyby se mnou byl při čtení té knihy."
Harry se znovu odsunul na lavičku, když Ron s Ginny byly vyvedeni z haly, stále se dohadovali vedle otrávené profesorky Merrythoughtové.

"Tak jdi," řekl Harry samozřejmě naštvaně, "nás tři už nepotřebuješ."

"To neříkej," zamračila se, když si dávala noviny do batohu. "Myslela jsem, že byste se mnou mohli jít do knihovny na další výzkum..."

"Už máš knihu, kterou potřebuješ. Proč ji neotevřeš jako ty ostatní?" Rychle se zvedl z lavice, praštil rukama do stolu tak hlasitě, že se na ně otočila snad půlka studentů v hale.
Hermiona už na ty pohledy byla tak zvyklá, že už jí na tom vůbec nezáleželo. Postavila se, hodila si batoh přes rameno a odcházela z Velké síně.

Rozhodla se nejít do knihovny, když viděla jak Harry, Ron a Ginny byli úplně mimo. Místo toho se vrátila do společenské místnosti.
Když vešla dovnitř, viděla Raddla sedět na gauči. Zadní část jeho hlavy naproti ní.

Odhodila svůj téměř prázdný batoh vedle věšáku a vydala se směrem k němu. Když procházela okolo gauče ke křeslu, všimla si, že Raddle se dívá dolů do své černé knihy.
Posadila se naproti němu, spojila si ruce a čekala, až začne mluvit.

Vypadalo to, že už jí vůbec nebude věnovat pozornost, když promluvil, "tak co?" Hermiona pokrčila rameny, "nečetla jsem ji."
Raddle vypadal na okamži úplně vykolejeně, ale elegantně se vzpamatoval, když pozvedl knihu ve svých rukou.

Zvedl jí do úrovně obličeje a rychle ji prolistoval. "To vidím.. A mohu se zeptat proč?"

"Nepřijde mi, že máš velký zájem, abych si přečetla cokoliv, co je v té knize napsáno," pokrčila rameny a doufala, že její upřímnost pomůže a nezničí ten zvláštní vztah, který si s Raddlem vytvořili.
"Kdybys ho měl, neutíkal bys jako předtím."

Byla si jistá, že Raddle nebyl nadšený z prohlášení o útěku, ale nevypadalo, že to s ním pohnulo. Otevřel knihu a zasněně se podíval na úvodní stranu.
"Řekl jsem to už předtím...Grindelwaldová. Myslím ale, že teď už to tak opravdu myslím."

Hermiona se na něj zvědavě podívala, zavřel knihu a znovu ji položil na stůl, nedovolil, aby udělala jakýkoliv zvuk jako u ostatních knih.
Pomalu ji posunul k ní a obrátil, takže všechen její obsah byl nyní přímo před ní.
"Důvěřuju ti, Hermiono."

Přestala se dívat na knihu, která byla od jejích očí několik palců a svůj pohled zaměřila na Raddlea, který ji sledoval soustředěněji, než si Hermiona myslela, že je vůbec někdy možné.
"Otevři to," řekl jednoduše. Překvapovalo ji, že jeho ton byl více klidný než naléhavý.

Rychle odtrhla oči od něj a znovu se podívala na černou knihu, kterou posunul směrem k sobě. Položila na ní rukua znovu se na něj pro jistotu podívala. Stroze pokývl hlavou, pohodlněji se usadil a čekal, až ji otevře.

Zvedla knihu a otevřela ji na první straně, kde bylo napsáno: Tato kniha patří dědici Salazara Zmojozela, Lordu Voldemortovi.
Hermioně se sevřelo srdce, "Lord Voldemort," zašeptala a otočila stránku. Raddle nijak nereagoval.

Na každé stránce byl had, byla přesvědčená, že je nakreslil sám Raddle, každý z nich vypadal stejně a každý z nich byl děsivě podobný hadovi, o kterého se Voldemort staral mnohem víc než o lidi, Nagini.
Cítila, jak se jí dělá špatně, když začala číst každý odstavec na stránce, na zbylé části byla jména a výskyt.
Dennis Bishop a Amy Benson svědci na konto mých schopností, dneska. Okamžitě mě nahlásili paní Colové, která je znechucena svou omluvou hlavní sestře. Pomstím se, až pojedeme na náš každoroční výlet. Pravděpodobně znovu pocítí mé schopnosti.

Zbytek stránky vypadal jako rozškrábaný papír. Raddle přeškrtal slova, zakreslil předtím napsané věty a namaloval tam lebky.
Hermiona nemohla rozluštit co půlka z toho znamenala, protože většina byla začmáraná.

Otočila stránku a ukázalo se, že byla tak zaneřáděna jako ta předchozí. "Co to má znamenat, Tome?" Zeptala se a ustaraně se na něj podívala.
Naznačil ji, ať otočí další stranu, neochotně to udělala. Tahle strana stejně jako ta první měla celý odstavec a pod tím pár dalších slov s lebkami.
Našel jsem na výletě se sirotky jeskyni. Přinutil jsem Amy Bensonovou a Dennse Bishopa, aby mě následovali. Vyděsil jsem je tak, až z toho zmlkli, když jsem přivedl mrtvá těla k životu, včetně jejich.
Nikdo se nikdy nedozví, že jsou mrtví, dokonce ani paní Colová.

"Tys je zabil?" Zeptala se zvědavě. Byl pro ní těžké znít zmateně, když všechno konečně dávalo smysl.
Brumbál se zmýlil, lidé se můžou narodit zlí. Raddle jednoduše přikývl hlavou. "Ale vždyť ti bylo teprve..."

"Devět," doplnil ji. Čekala, jestli řekne něco dalšího, ale když tak neučinil, vrátila svou pozornost zpátky ke knize.
"Co jsou všechna tahle načmáraná slova..."

"Každý člověk, který mě kdy naštval," odpověděl jednoduše, "dál tam jsou formy mučení, které jsem toužil jednoho dne použít."
Přeskočila několik stránek, její oči se zastavovaly na jménech a brutálním mučení, které Raddle vymyslel pro každého zvlášť.
"Otoč to na tu pomačkanou stranu dozadu."
Zavřela knihu a zvedla ji, takže pomačkaná strana mohla být vidět mnohem lépe. Otevřela ji přesně na té straně a zírala na dlouhý seznam jmen.
"Co to je?" Doufala, že se mýlí, nechtěla, aby to byl seznam...

"Všichni lidé, které jsem zabil," řekl Raddle, "začíná to Amy Bensonovou a končí..."

"Josephem Fourierem," doplnila ho zmateně. Vyděšeně zírala na stránku, "ale on je..."

"Cestování časem je opravdu fascinující věc, není snad?" Ušklíbl se a bezstarostně vedle sebe poklepával prsty.
"Zkoumal jsem Fouriera od doby, co jeho potomek nastoupil do Bradavic. Lidé si mysleli, že byl slavný, a tak jsem byl zvědavý. Fourierovy nápady byly pokrytecké, jak už jsem zmínil předtím. Nemohl jsem ho nechat dokončit jeho práci. Mohl změnit naše životy, když jsem se stal nejmocnějším čarodějem na světě."

"Tak jsem se vrátil v čase, prohledal jeho dům a zabil ho, vypadalo to spíš jako loupež," vysvětloval nedbale, "potom jsem náhodnému kolemjdoucímu přisoudil vraždu a nechal si ho myslet, že ho zabil. Zničil jsem poslední zbytek Fourierovy rovnice, proto se z toho stala Fourierova chyba. Jak vidíš, neměl jsem nikoho jiného, kdo by ho mohl zabít, musel jsem mít jistotu."

"Ale..jak jsi to udělal? A kdy jsi to udělal?" Zajímala se, když pokládala knihu dolů na stůl. Letmo spatřila na seznamu jméno Morfin Gaunt, když Raddle pokračoval.
"Vyřešil jsem jeho rovnici a odešel minulý týden."

Hermiona vykulila oči, "ty jsi to vyřešil?" Přikývl a podíval se dolů na svou knihu se znechuceným výrazem. Pokoušela se odehnat myšlenky o Josephu Fourierovi pryč z její mysli, když se velmi potichu zeptala Raddlea, "co je to?"

"Vydal jsem se na cestu," začal Raddle a ukázal směrem ke knize, "dokončit co za seboou Salazar Zmojozel zanechal, ale já jsem..."

"Ztratil kontrolu," doplnila ho a znovu se podívala na seznam. Přikývl a podíval se na ni. "Co si myslíš?"

"Co si... já myslím?" Zeptal se překvapeně Raddle, začala věnovat svou pozornost opět knize. Nad Josephem Fourierem bylo jméno Tom Raddle Senior, vedle kterého bylo napsáno zemřel s prarodiči po mučení kvůli informacím o Meropě Gauntové. Ucítila, jak se jí znovu svírá žaludek.

"Jo," odpověděla a pokoušela se znovu uklidnit. "Co si myslíš, čemu věříš?" Raddle na ni i nadále zíral, ale vypadal mnohem víc zamyšleně než vyvedeně z míry.
"Řekl si, že věříš, že budeš dělat práci Salazara Zmijozela. Salazar řekl, že jedině kouzelníci s čistým původem se mohou učit kouzlit. Je tohle to, v co věříš?"

"Ne," řekl udiveně, "je to osud, kdo orčuje, kdo může používat magii a kdo ne, ne krev." Oba upřeli svůj pohled na knihu ležící na stole.

"Tak proč jsi tedy zabil všechny ty lidi, Tome?" Zeptala se, když se uzel v jejím žaludku začínal ztrácet.

"Neměl jsem jinou možnost," řekl Raddle, ačkoliv to vypadalo, že tomu sám nevěří. "Musel jsem to udělat."

"Dovolil si, aby tvé chyby nad tebou převzaly kontrolu," vysvětlovala vážně, "od vraždy Dennise a Amy se spustily řetězové reakce, které mohli být zastaveny jedině od..."

"Zastaveny?" Odplivl si Raddle. Hermiona přestala pozorovat knihu a podívala se na něj, už stál na nohách, ruce zatnuté v pěst.

"Myslela jsem..."

"Nemůžu to zastavit, Grindelwaldová," řekl Raddle a vztekle ukázala na knihu, "tohle je to, čím jsem."

"Ne, není," odpověděla rozčíleně, "je to to, čím se ty sám děláš."

"To je to samé," řekl a pomalu sklonil ruku, "naše činy z nás dělají to, čím jsme. A já jsem vrah."

"Vždycky můžeš..." Zastavila se, nebyla si jistá, jestli chce pokračovat, nezdálo se, že je teď nějaká naděje na jeho změnu. Už byl Voldemortem. Fourierova chyba selhala a Brumbál se zmýlil: Fourierova chyba selhala kvůli svému načasování.

"V zabíjení je jistá síla, Grindelwaldová," řekl tiše Raddle. Ani si neuvědomila, že se znovu posadil. "Nikdy jsem se necítil více pod kontrolou."

"Takže ty se nechceš změnit, protože toužíš po moci?" Zeptala se nedůvěřivě. "Zníš mnohem víc jako můj otec než ty sám."

"Neznáš mě," odplivl si, když ukazoval směrem k ní, "nic o tom nevíš, Grindelwaldová." Natáhl ruku a rychle vzal ze stolu svou knihu. Bez jediného dalšího slova odešel do svého pokoje.

Hermiona pořád seděla ve společenské místnosti a zírala na stůl, kde ještě před chvílí byla Raddleova kniha. Doufala, že sem znovu přijde a promluví si s ní, ale věděla, že Harry, Ron, Ginny a ona jsem všichni přišli pro nic. Zanechali ty, které milovali v naději, že jim dají lepší budoucnost, tu budoucnost, která nemohla být změněná. Budoucnost, která jednoho dne bude Voldemortova.

- - - - - - - - -
"Chceš říct, že už zabil 50 lidí!" Řekl znechuceně Ron. Bylo úterý v noci, jediná noc, kdy našli čas se sejít v místnosti nejvyšší potřeby. Raddle zrušil všechny Smrtijedské schůzky po nedělní události.

Všichni Smrtijedi věřili, že Hermiona byla příčinou toho. "Nepočítala jsem je všechny... Ale ano. Zabil svého otce teprve minulý týden spolu s Josephem Fourierem."
Pokud byli Harry, Ron a Ginny šokování, nebylo to nic ve srovnání s tím, jak vypadali jejich tváře právě teď.

"Ale jak... Myslel jsem, že ho zabilo Ministerstvo!" Vykřikl Ron, jediný z nich měl hlas. Půlka školy mu nyní přezdívala vřešťan díky té snídani v neděli ráno.
V hlavě už měla nějaké vysvětlení, protože předchozí noc o tom mluvila s Brumbálem.

"Raddle nebyl původní vrah Fouriera, ale naší cestou zpět v čase jsme to změnili. Brumbál to neodhadl, ani já ne, ale změnili jsme předchozí minulost, aniž bychom si to uvědomovali... Pokud to dává smysl."
Ron zakroutil hlavou a ostatní se také přidali.

"Tak takhle, Raddleovo otec nezemřel do minulého týdne," povzdechla si a pokoušela se to vysvětlit vhodnějším způsobem.
"Raddle, kterého známe, šel do Malého Visánku během léta šestého ročníku a zabil svého otce s prarodiči a upravil Morfinovi paměť, aby si myslel, že on je vrahem. Ale to se nestalo."

"Skvěle," reagoval Ron podrážděně, "takže Tom Raddle Senior žil o rok déle. Předpokládám, že mu tahle změna vyhovovala, ale co s námi? Uvízli jsme tady s hadím mužem."

"Tím si nejsem tak jistá," pokračovala Hermiona, ignorovala Ronovo a Harryho otrávené vzdychání, "vypadá to, že ho znechucuje to dělat. Mám na mysli zabíjení."

"Nezáleží na tom, jestli to dělá ochotně nebo neochotně, Hermiono," promluvil Harry vážným tonem, "pořád to dělá a to je to, na čem záleží." Ginny s Ronem přikývli.

"Neříkám, že ho můžeme změnit," odpověděla pesimisticky, "upřímě si myslím, že se dostal mimo naší pomoc. Ale Brumbál mě požádat ať to zkouším a já se tedy budu dál snažit. Je to jediný plán, který jsme dostali."

"Možná ne," řekl Harry a znechuceně se podíval na krb, "mám nápad... A nesnáším se, že to musím říct, ale myslím, že musíme pomoci Raddleovi."

"O čem to mluvíš, Harry?" Zeptal se Ron a tvářil se zmateně.

"Už je čas, kdy má Grindelwald tu historickou bitvu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama