In All My Years- 8.kapitola

7. června 2016 v 13:37 | Any
Ahojte! :) Dnes přidávám ddalší kapitolku této povídky! :) Doufám, že si ji užijete. :)
8.kapitola- Nutkání přejít na druhou stranu

Po konečně vydařeném spánku jsem vyskočila z postele. Seběhla jsem dolů, cítila jsem se mnohem svěžeji než obvykle. Vzala jsem si banán, krabici mléka a med. Rozhodla jsem se si udělat smoothie. Jeremy vešel do kuchyně a překvapeně mě sledoval.

"Dobré ráno," usmála jsem se.

"Proč jsi tak šťastná?" Divil se, když si vyndal cereálie.

"Proč bych neměla? Žiju v úžasném domě s mým skvělým bratrem a mám fantastické přátele."

Zíral na mě, několikrát zamrkal, "ty jsi opilá?" Zeptal se vážným tonem.

"Ne, nejsem opilá!" Zvýšila jsem hlas a nalila si smoothie do skleničky. Skoro jsem ho vypila na jeden zátah.
"Nezapomeň, že dneska jdeme na oběd. Půjdeme v 11.30, souhlasíš?"


"Jo, jasně," odpověděl.

"Půjdu ještě do obchodu, máme málo jídla," pokračovala jsem, zatímco jsem zamířila ke dveřím. "Uvidíme se později," řekla jsem rychle.

"Ahoj," rozloučil se.

V obchodě jsem viděla Tylera. Usmála jsem se na něj při pozdravu, ale choval se, jako by mě neviděl. Zvláštní.

Vyšla jsem z obchodu, v rukou jsem měla několik tašek. Když jsem se vydala k parkovišti, do někoho jsem narazila, všechny mé tašky spadly na zem. Spěchala jsem, abych je mohla zvednout.

"O můj bože! Omlouvám se!" Promluvila jsem, když jsem se postavila. Sluníčko mi sice svítilo do očí, ale pořád jsem mohl vidět, kdo to byl. "Elijahi?"

"Já se omlouvám," promluvil, když se sklonil, aby mi mohl pomoct. Společně jsme vzali všechny tašky. Elijah se rozhodl mi s nimi pomoci až k autu.

"Děkuju," řekla jsem, když jsem zavřela kufr auta.

"Neviděl jsem tě od doby, co jsi odešla z nemocnice. Bylo všechno v pořádku?" Zeptal se.

"Jo, všechno bylo v pořádku," zalhala jsem. Zvědavě studoval můj obličej. Jeho oči se zastavily na mém krku a v tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemám svůj přívěšek.

"Proč už nenosíš sporýš?" Zeptal se rychle.

"No, já... Sundala jsem si ho minulou noc a nejspíš jsem si ho musela zapomenout znovu vzít." Neuvěřil tomu. Všimla jsem si pochybnosti v jeho očích.

"Co se ve skutečnosti stalo?" Zeptal se. Sledovala jsem ho. Nevěděla jsem, co říct. I kdybych se pokusila mu o Klausovi říct, nemohla jsem.

"Kde je tvůj sporýšový náhrdelník?" O bože, on mě ovlivnil.

"V nemocnici," odpověděla jsem. Nesnášela jsem, když jsem byla ovlivněná. Připadala jsem si nechráněně a bezbranně.

"Proč?"

"Klaus ho tam odložil," řekla jsem. Možná to mělo skulinu. Nesměla jsem říct, že byl tady, ale mohla jsem říct, že ho nechal v nemocnici, nejspíš.

"Klaus je tady?" Znovu mě ovlivnil. Nemohla jsem odpovědět. Ale také jsem nemohla neodpovědět.

Na kratičký moment jsem ucítila světlo. Jako bych byla během chvíle odfouknutá. Poté jsem padala na zem, mé oči se zavřely.

* * *
Probudila jsem se v neznámé místnosti. Byla jsem v obrovské pohodlné posteli v řídce zdobené místnosti. Elijah mě ovlivnil, abych udělala něco, co mě zase Klaus ovlivnil, abych nedělala. Možná kdyby nebyli oba původní upíři, tak by to mohlo být trochu jiné, ale protože byli oba stejně tak staří a silní, tak jsem omdlela, nebo něco takového.

Zvedla jsem se, pořád jsem byla oblečená jako v obchodě se smíšeným zbožím. Došla jsem k závěru, že jsem v Elijahovo domě, protože on byl jako jediný u mého zkolabování.
Uvažovala jsem o odchodu z domu a podívat se po něm, nebo se pokusit najít východ, ale po posledním střetnutí ms Kolem jsem si to zase rozmyslela.

Ozvalo se zaklépání na dveře. "Dále," řekla jsem.

"Jak ti je?" Zeptal se Elijah.

"Jsem v pořádku," pokrčila jsem rameny. Sice mu nemůžu říct o Klausovi, ale on už to stejně ví. Pochopil, co se stalo, aniž bych to opravdu říkala.
"Myslím, že jsem omdlela, protože jsi mě přinutil říct něco, u čeho jsem byla ovlivněná, abych to nedělala."

"Došel jsem k tomu samému závěru. Můj bratr za sebou nenechává žádné otevřené konce," pokračoval "je tu něco, co mi můžeš říct?"

"No, mám méně než měsíc. To je všechno," snažila jsem se. Přála jsem si, abych mu to mohla říct, pokud někdo může pomoci, tak je to právě Elijah.
"Nicméně tu je něco, s čím bys mi mohl pomoct."

"A co je to?" Zajímal se.

"Vlastně mě před pár dny ve snu navštívila kamarádka z druhé strany."

"A?"

"Řekla, že čarodějka z Druhé strany vymyslela pro lidi tam odsud způsob, jak se vrátit. Musejí projít skrz mě. Řekla, že člověk, který bude vystavený takové energii, zemře. Ale oni mohou projít jedině přes lidskou dvojnici."
Podívala jsem se na něj, i nadále byl v klidu.

"Takže pokud by ses stala upírem, mohla bys přežít," dořekl.

"Ano. Ale máme ještě čas do příštího úplňku, abychom přišli na jiné řešení."

Chvíli nad tím ještě přemýšlel. "Příští úplněk. To je za necelý měsíc, není?" Zeptal se.

Přikývla jsem, pochopil to.

"Bohužel musím přiznat, že na vymýšlení takových nápadů nebudeš moct vystačit sama." Když tohle dořekl, všimla jsem si hodin na zdi vedle nás, které ukazovaly 11.20.

"Sakra! Musím jít!" Řekla jsem rychle a rozeběhla se k předním dveřím. "Promluvíme si později.," zakřičela jsem ještě přes rameno. Potřebovala jsem tohle říct. Rychle jsem zavolala domů.

"Halo?" Slyšela jsem Jeremyho hlas v telefonu.

"Jeremy, ahoj. Promiň, ztratila jsem pojem o čase, ale během pěti minut budu doma, ano?"

"Jo, jasně. Zachvíli se uvidíme." Zavěsil, než jsem vůbec dostala šanci se s ním rozloučit. Snad dostanu nějaké vysvětlení, proč byl během snídaně tak mrzutý.

Dorazila jsem domů pár minut před 11.30. Oba jsme se připravili a vydali na oběd. Chvíli jsme jezdili, než jsme dorazili do kavárny kousek od města, kam jsem se rozhodli jít.

Posadili jsme se a objednali si. Ani jsem nevěděla, jak si s Jeremym začít povídat. Ale rozhodla jsem se dát do toho všechno.

"Tak jak jsi se měl?" Zeptala jsem se.

"Ale Eleno, žijeme v tom samém domě."

"Já vím, ale přijde mi, že je obtížné tě vůbec vidět. Co je u tebe nového?"

"Nic moc. Má práce v Grillu je skvělá. S Mattem se z nás stali dobří přátelé."

"Opravdu? To je skvělé!" Usmála jsem se. Číšnice nám přinesla naše jídlo. Ale předtím než odešla, promluvila na mě.

"Jsi Elena Gilbertová?" Zeptala se.

"No ano, jsem," odpověděla jsem.

"U pokladny je pro vás nějaký hovor."

"Dobře, děkuji." To je zvláštní. Nikdo nevěděl, že jsme tady. Vždyť jsme se dokonce sem rozhodli jít asi před deseti minutami.
Následovala jsem ji k pultu a podala mi telefon.

"Halo?" Zeptala jsem se.

"Eleno." Okamžitě jsem poznala Stefanův hlas.

"Stefane?"

"Vím, že tě Klaus našel. Teď hledá mě. Už ví, že jsem mu neřekl, že jsi naživu."

"Jsi v pořádku? Kde jsi?" Zeptala jsem se zoufale.

"To nemohu říct. Jsem na útěku, Mystic Falls je to poslední místo, kde bych teď mohl být."

"Jak jsi věděl, že jsem tady?" Divila jsem se.

"Viděl jsem tě vcházet dovintř s Jeremym."

Mé oči se rozšířily, "ty jsi tady?!"

"Už ne. Chtěl jsem tě vidět, ale Klaus má spojence úplně všude. Poznal jsem tam jednoho upíra. Ty bys měla být v bezpečí, Klaus tě zatím nechce mít mrtvou."

"Mám strach, Stefane," naříkala jsem do telefonu.

"Budeš v pořádku. Ujišťuji tě, že budeš v pořádku," řekl.

"Miluju tě," odpověděla jsem.

"I já tebe," řekl Stefan, "ale teď už musím končit."

"Počkej, Stefane-" ale byl pryč. Pomalu jsem se vydala zpátky ke stolu.

"Kdo to byl?" Zajímal se Jeremy. Přemýšlela jsem, jestli mu to říct nebo ne. Rozhodla jsem se před ním nemít už žádné tajemství.

"Stefan," řekla jsem nakonec, můj hlas byl sotva slyšitelný.

"Cože? Je v pořádku?!" Bylo příjemné vědět, že ačkoliv jsem to takovou dobu celé kazila, tak mu na mně pořád záleželo.

"Ne. Utíká před Klausem," odpověděla jsem.

"Byl tady?"

"Ano, ale musel odejít." Trochu jsem sklonila hlavu.

To mě moc mrzí, Eleno," pokračoval a dotkl se mé ruky.

"Každopádně," usmála jsem se a zakroutila rukou, "jsem myslela, že jsme se dohodli, že budeme mít oběd bez všech těch nadpřirozených věcí."

Jedli jsme, povídali si, smáli se a bylo to, jako kdybych měla zpět část svého starého života. Když jsme se chystali odejít, Jeremy odešel na záchod.

"Sejdeme se v autě, ano?" Řekla jsem a vyrazila. Akorát když jsem odešla z restaurace, vrazila jsem do nějaké blonďaté ženy.

"Oh, promiňte," řekla jsem rychle.

"Katherine?" Vypadala zmateně. Ale ne.

"Ach ne, nejspíš jste si mě musela s někým splést," řekla jsem a pokoušela se od ní dostat pryč.

"Eleno? Ty opravdu vypadáš stejně jako ona." Celou si mě prohlédla, "ačkoliv ona byla mnohem hezčí."

"Kdo jsi?" Zeptala jsem se.

"Oh, omlouvám se, nemůžu uvěřit, že jsme se ještě oficiálně nesetkaly. Jsem Rebekah," usmála se a obdařila mě perleťově bílým úsměvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama