The Awakening- 5.kapitola

19. června 2016 v 15:07 | Any

5.kapitola- Zrada

Stála jsem ve svém pokoji. Marcela jsme pořád nenašli. Žila jsem v nejistotě, protože jsem nevěděla, kdy se mu ke mně opět podaří dostat.

Otevřela jsem dveře a odešla z pokoje. Rozhodla jsem se si dojít pro nějaké pití. Bylo to tu trochu jako ve vězení. Musela jsem tu být a nesměla nikam odejít. Když jsem došla k zábradlí, zaslechla jsem nějaké hlasy.

Zastavila jsem se a pokusila se naslouchat. "Po tom všem špatném, co jsi kdy udělal, já v tebe pořád věžím, Klausi."
Překvapeně jsem sledovala dění přede mnou. Dole si povídal Klaus s tou blonďatou dívkou.


"Jak můžeš věřit někomu, kdo se nikdy nezmění? Camille!" Zvýšil hlas Klaus. Jmenovala se Camille, uvědomila jsem si. "I teď dělám spoustu nesprávných věcí!" Zařičel vztekle.

Ta dívka si povzdechla a položila mu ruku na tvář, "každý z nás dělá chyby, je to naprosto přirozené. Hlavní je umět se z nich poučit."
Klaus rychle strhl její ruku, "já se z nich nikdy nedokážu poučit, protože já jsem ta bezcharaktérní stvůra, přesně jak mi všichni říkají!"

Camille chtěla něco namítat, ale Klaus za sebou vztekle práskl dveřmi a byl pryč. Odohodlala jsem se sejít dolů.
"Ahoj," pozdravila jsem ji rychle. Překvapeně se na mě otočila. "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit."

Zakroutila hlavou, "ne, to je v pořádku. Víc než Klaus mě určitě vyděsit nemůžeš." Pousmála jsem sea postavila se přímo před ní.
"Ty jsi Klausovo přítelkyně?" Zvědavě jsem ji pozorovala.

Zakroutila hlavou, "to opravdu ne. Jsem něco jako jeho kamarádka, pokud se to tak dá nazvat." Přikývla jsem. "Já jsem ta, která se pokouší v něj věřit. Snažím se v něm najít to dobro, které pořád někde hluboko uvnitř je."

Povzdechla jsem si, "je mi líto, že ti to musím říct, ale Klaus je stvůra a je příliš pozdě, aby se s tím mohlo něco udělat. Bez zábran zabil mou tetu Jennu, i matku mého kamaráda. Nemyslím si, že je nějaká šance na zvrácení tohohle všeho."

Camille si povzdechla, "chápu, že tomu nemůžeš uvěřit. Ale Klaus žil s otcem, který nebyl jeho vlastní. Dával mu to dost jasně najevo, bičoval ho. To on z něho udělal tak nedůvěřivého člověka."

Znovu se ně mě podívala, "vím, že to je pro tebě těžké, Eleno. Ale zkus v něm alespoň na chvíli vidět toho člověka, kterým kdysi býval."
Povzdechla jsem si, chvíli jsem nad tím přemýšlela.

"Slibuju, že se o to pokusím, Camille. Já to zkusím," řekla jsem nakonec. Spokojeně se usmála, "moc ti děkuju." Poplašeně se podívala na hodinky, "teď když mě omluvíš, musím už jít do baru. Snad se opět setkáme, Eleno."

Usmála jsem se, "také doufám. Snad někdy příště," rozloučila jsem se. Jakmile se za ní zabouchly dveře, vydala jsem se do kuchyně.

Vzala jsem si banán a posadila se s ním ke stolu. Zaslechla jsem, jak někdo vešel dovnitř. Překvapeně jsem se ohlédla. "Klausi," pokusila jsem se usmát. Pořád jsem myslela na rozhovor s Camille.

Stál a jen mě sledoval. "Co se děje?" Zeptala jsem se překvapeně. Upíří rychlostí se postavil až přede mě. Vyděšeně jsem se na něj podívala. "Jdeš teď hned se mnou."
Silou mi sevřel zápěstí. "Au," stěžovala jsem si, bolelo to.

Vedl mě ven ke svému autu. Posadil mě na místo vedle řidiče. "Opovaž se pokusit utéct," varoval mě a šlápl na pedál.
"Klausi, já nemám v plánu utéct," přesvědčovala jsem ho. "Jsem tady, protože..."

"Mlč!" Přerušil mě a ještě víc zrychlil. Asi po deseti minutách jsme konečně zastavili.

Rozhlédla jsem se okolo, vypadalo to, že jsme na nějakém hřbitově. Klaus otevřel dveře, silně mě popadl za ruku a vytáhl z auta. Vešli jsme na hřibitov. Posadil mě na jeden hrob a nechal mě tam sedět.

Zvědavě pozoroval své hodinky. Odevzdaně jsem ho sledovala, "Klausi, proč jsem tady?" Zeptala jsem se. Snažila jsem se myslet na rozhovor s Camille a říkat si, že stále s ním může mít pravdu.

Sedl si naproti mně a pozoroval mě Ruku zkoumavě položil na mou tvář, "uklidni se lásko, slibuju ti, že už to dlouho bolet nebude."

Vyděšeně jsem strhla jeho ruku pryč. "Co se to tady děje, co chceš se mnou udělat?" Smutně si povzdehl, když jsem spatřila v přední části hřbitova nějakou siluetu. Okamžitě jsem poznala, o koho se jedná.

S nadějí v očích jsem se podívala na Klause, ale nic nedělal, jen tam odevzdaně čekal, zatímo se k nám přibližoval.

"Ne! Prosím, nedělej to," promluvila jsem potichu, z očí mi stékaly slzy. Klaus se na mě znovu podíval, "omlouvám se, lásko."

Nyní už stál přímo před námi. Klaus se postavil a spokojeně se usmál, "vítej zpátky, Marcellusi." Znepokojeně jsem s sebou škubala. "Jak je tohle možné, co teď uděláš?"

"Tady Marcel se mnou uzavřel dohodu, že mi přenechá pozici krále v New Orleans a navždy odejde výměnou za dvojnici."

Vystrašeně jsem se zvedla a pokusila se utéct pryč ze hřbitova, Klaus mě po chvíli úplně v pohodě chytl.
"Jak jsi tohle mohl udělat? Já jsem ti věřila!" Vykřikla jsem.

Povzdechl si, "možná proto, že já nejsem ten dobrej, lásko. Marcel byl vždy jako můj vlastní syn, takže je jasné, že to jemu dám šanci na přežití."
Marcel se spokojeně ušklíbl, "strávíme spolu úžasné chvilky, slečno Gilbertová." Zasněně si položil prst na rty, "slyšel jsem, že krev dvojnice patří mezi nejlepší."

"Co takhle udělat malou ochutnávku," spokojeně mrkl na Klause. Nevěřícně jsem kroutila hlavou, "Klausi prosím, nedělej to."

Surově mě popadl za ruku a přitáhl si mě blíž. Jeho tesáky se zakously do mého krku. Škubla jsem sebou bolestí. Klaus ne a ne přestat. Klepala jsem se strachem.
Po chvíli se odtáhl. "Ale notak, uklidni se, lásko. Nech také kamaráda ochutnat."

Klaus ustoupil a nechal tentokrát Marcela, aby se zakousl. Bolelo to ještě víc než od Klause. Dokonce jsem začínala mít pocit, že to trvá déle než s Klausem. Marcel se pořád ne a ne odtáhnout. Klaus to po chvíli také poznal.

"To stačí, Marceli! Nechceme ji přece takhle zabít." Marcel se ušklíbl, ale neodtáhl se, "možná ty ne, ale ta dvojnice je teď moje!" Na chvilku se odsunul, "a já už jí potřebovat nebudu, tak si ji alespoň nakonec přece vychutnám." Znovu se zakousl do mého krku. Začínala jsem ztrácet rovnováhu.

"To se nestane," Klaus se během chvíle znovu přiblížil a zlomil Marcelovi vaz. Jeho tělo dopadlo těsně vedle mě. Klaus se poté podíval na mě. Rychle jsem se rozeběhla a běžela přyč od něj, byla jsem slabá, přišla jsem o dost krve, z krku mi stále vytékala další a další.

Za sekundu byl přímo předemnou a zastoupil mi cestu. "Jsi slabá, nech mě, abych ti pomohl." Okamžitě si rozkousl zápěstí a natáhl ruku směrem ke mně.

"Nestojím o tvou krev!" Vykřikla jsem, "vím proč mě chceš živou!" Pokračovala jsem a rozeběhla jsem se na druhou stranu.

Klaus šel pomalu za mnou, dobře věděl, že kdykoliv bude chtít, tak mě bude moci dohnat. "A co si myslíš, že za tím je?" Zeptal se hlasitě a během chvíle stál zase přede mnou. Nadechla jsem se a podívala se mu přímo do očí.

"Protože ty víš moc dobře, že jsem člověk, a nedělej, že jsi nezjiszil, že má krev může opět vytvářet nové hybridy." Zakroutil hlavou.
"Víš o tom moc dobře! Tak to přiznej," zvyšovala jsem hlas. "Přiznej to!"

Nyní vypadal úplně vytočeně, "možná ano," povzdechl si nakonec. Zakroutila jsem hlavou, z očí mi stékaly slzy, "věděla jsem to."

"Můžeš si ji vzít, je celá tvá." Nechápavě jsme se otočila a opět spatřila Marcela. Šel směrem k nám.
"Už ti nebudu bránit, tak si s ní dělej co cheš." Marcel spokojeně přikývl a postavil se přede mě. Odevzdaně jsem ho sledovala a čekala, co udělá. Všimla jsem si, že Klaus se otočil a pomalu odcházel k autu.

Zklamaně jsem si povzdechla, "to je jediné co umíš, utéct před problémy," zašeptala jsem. Klaus se sice neotočil, ale věděla jsem, že mě moc dobře slyšel.

Marcel opět natáhl ruku a položil mi ji na krk, neměla jsem v plánu mu nějak odporovat. Usmál se při pohledu na mou krev, která tam stále byla. Náhle jeho úsměv začal mizet a proměnil se ve výraz bolesti.

Hned nato spadl na zem vedle mě. Předemnou stál Elijah a v ruce držel jeho srdce. Překvapeně jsem ho sledovala. Klaus se upíří rychlostí vrátil zpět. Podíval se nejprve na Marcela a pak viděl v Elijahovo rukách jeho srdce.

V jeho očích byly nahromaděné slzy, sklonil se a podíval se na Marcela. "Ne," zašeptal. "Ne!" Vykřikl znovu a slzy se přeměňovaly ve vztek.

Rychle se postavil, "jak si mi tohle mohl udělat," sledoval Elijahe, "můj vlastní bratr! Můj bratr se rozhodll stát na straně mých nepřátel."

Elijah odhodil srdce na Marcelovo tělo a podíval se na Klause, "ty sám ses rozhodl prodat dívku, která ti začínala věřit. A to všechno jen, abys získal své postavení krále. Myslel jsem, že je ještě možnost na tvé spasení, ale ta už dávno neexistuje."

Klaus se ušklíbl, "podívej se na sebe, bratře. Opět se zastáváš tvé dvojnice. Jako vždycky jsi podlehl jejich kouzlu. Proč tě ty dvojnice pokaždé tak oslabí?" Pomalu se přiblížil k nám, Elijah nic neříkal, ale dál ho sledoval. Klaus se postavil přímo před něj.

"Ale jak chceš, bratře. Sám ses rozhodl stát na straně mých nepřátel. Můžete tu spolu zůstat společně, navěky a navždy."

Nechápavě jsem ho sledovala. Klaus mu položil ruce na ramena, "sbohem bratře. Řekli jsme si vše co bylo třeba."
Poté se otočil a vydal se pryč. Udělal tři kroky pryč, když se náhle opět otočil a upíří rychlostí se vrátil zpátky a kousl Elijahe do krku.

"Ne!" Vykřikla jsem. Klaus ho nechal ležet na zemi, spokojeně si rukou otřel pusu a podíval se na mě, "užívej si jeho společnost. Budete mít důvod se spolu sbližovat. Až začne mít hlaucinace," ušklíbl se a vydal se pryč. "Berte to jako můj dárek na rozloučenou."

Rychle jsem se sklonila a podívala se na Elijahe. Podařilo se mu samotnému zvednout. Zamyšleně jsem ho sledovala. Ruku jsem mu položila na tvář, překvapeně se na mě podíval, pak jsem ji přesunula na jeho kousnutí.

Těžce jsem si povzdechla, "moc se omlouvám, Elijahi." Zakroutil hlavou, "to nebyla tvá vina. Jsem původní, to kousnutí mě stejně nezabije," řekl zamyšleně, "pojď, musíme se dostat pryč tady odsud."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama