Always and Forever- 10.kapitola

17. července 2016 v 12:17 | Any

10.kapitola- Při soumraku

Celou noc mě pronásledovaly příšerné sny. Spala jsem s Klausem a pak se tam objevil Stefan a řekl, že už mě nikdy nechce vidět a že jsem obyčejná děvka.
S trhnutím jsem otevřela oči. Stefan, vzpomněla jsem si. Podívala jsem se na budík. Jsou tři odpoledne.

Rychle jsem vstala z postele, rozčesala si vlasy a šla ke skříni. Vzala jsem si tmavě modré džíny, bíle tričko a černou lehčí bundu.
Upravila jsem si řasenku a vydala se po schodech dolů.

"Eleno," promluvil Alaric. Ležel na gauči a díval se na televizi. "Ahoj," usmála jsem se.
"Kdy ses vrátila?" Podíval se na mě překvapeně. "Caroline tě sháněla.

Přikývla jsem, "ano, vím o tom, ale už ráno mě našla." Ztlumil televizi a překvapeně se na mě podíval, "a kam vlastně jdeš?"

Povzdechla jsem si, "za Stefanem, potřebuju si s ním promluvit." Přikývl. "Tak ahoj," rozloučila jsem se.
Rychle jsem za sebou zavřela dveře a rozeběhla se ke svému autu. Nastartovala jsem. Ještě jednou jsem se ohlédla na náš rodinný barák a vyrazila.


Rychle jsem zaklepala na dveře. Po chvíli se otevřely, za nimi stál Stefan. Naštěstí, ulevilo se mi. "Stefane," usmála jsem se.

"Eleno. Pojď dál," vyzval mě. Následovala jsem ho až do obýváku. Zastavil se a čekal, až něco řeknu. Pomalu jsem šla blíže k němu.

"Stefane," potřebuju si s tebo o něčem promluvit." Přikývl hlavou, "já taky, Eleno," řekl s vážnou tváří.

Překvapeně jsem se na něj podívala, "tak začni," vyzvala jsem ho. Povzdechl si. "Týká se to tebe a Damona."
"Mě a Damona?" Zopakovala jsem nechápavě. Přikývl. "Včera ses s ním setkala na tom maškarním bálu."

"Ano," souhlasila jsem. "Damon se včera večer vrátil hrodně rozzuřenej. Dokonce si sem přivedl nějakou dívku," podíval se na mě, aby viděl jaká bude moje reakce.
Vykulila jsem oči, "a je v pořádku?" Zakroutil hlavou, "zabil ji."

Povzdechla jsem si, "ach můj bože. To je moje vina, včera jsme se pohádali." Stefan přikývl. "A co jsi mi vlastně chtěla říct?"

"Dlouho jsme se neviděli, Stefane," začala jsem. "Uvědomila jsem si ale, že tě stále miluju. Stejně jako tehdy." Tázavě jsem se na něj podívala, nic neříkal.
"Ale pak je tu ještě něco..." Zhluboka jsem se nadechla. "Jsi zmatená?" Zeptal se. Přikývla jsem. "Jsi zmatená, protože nevíš, co cítíš k Damonovi."
Nic jsem neříkala, povzdechl si. "Měl jsem nějaké tušení."

Lítostivě jsem se na něj podívala, "byl tu se mnou, když jsi byl pryč. A ačkoliv se to nezdá, dokázal mě podporovat a někdy být i zodpovědný. V jeho přítomnosti se cítim jinak než dřív..."

"Chápu to, potřebuješ si urovnat, co k němu cítíš, abys zjistila, co přesně ještě cítíš ke mně." Přikývla jsem.
Povzdechl si, "rozumím, Eleno." Položila jsem ruku na jeho tvář, "děkuju, Stefane."

Vzala jsem si kabelku a rychle odešla z jeho domu. Rozhodla jsem se zajít do parku a všechno si ještě jednou pořádně promyslet.
Pomalu jsem šla po štěrkové cestě. Všude okolo byla spousta krásných květin a opravdu hodně jasně zelená tráva.

Zamyšleně jsem se dívala do země. Po chvíli jsem do někoho silně narazila. "Promiňte," omluvila jsem se rychle.
"Eleno?" promluvila ta osoba. Okamžitě jsem zvedla hlavu a podívala se do krásných hnědých očí. Na tváři měl lehký úsměv.

"Elijahi," usmála jsem se. "Co tu děláš?" Pokrčil rameny, "mohl bych se ptát na to samé." Přikývla jsem. Společně jsme pokračovali po cestě dál.

"Co se děje?" Zeptal se náhle. Zakroutila jsem hlavou, "ne, nic." Zastavil se přímo předemnou, že jsem nemohla pokračovat v chůzi dál. Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Slyším tlukot tvého srdce," pronikavě se na mě podíval, "poznám dobře, když mi lžeš."

Přikývla jsem, "dobře, dobře. Je tu jen jedno rozhodnutí, které potřebuju učinit." Tázavě povytáhl obočí, ale na nic se mě nevyptával. Za to jsem mu byla neskutečně vděčná.

"V tom případě ti s tím můžu pomoct." Nechápavě jsem se na něj podívala, "potřebuješ se přeci odreagovat, ne?" Přikývla jsem.
"Tak pojď," vyzval mě.

Rychle jsem šla za ním, došli jsme až k jeho autu. Tázavě jsem se na něj podívala. Pokynul mi, ať nastoupím.
Nejistě jsem se posadila, pomalu za mnou zavřel dveře.

Opustili jsme Mystic Falls a sjeli na dálnici.
"Stefan nebo Damon, kterého z nich si nakonec vybereš?" Zeptal se náhle. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Jak o tomhle víš?"

Pokrčil rameny, "pouze dobrý odhad. Povzdechla jsem si. "Miluju Damona, Stefan se mi teď jenom nějak připletl do cesty."
Pobaveně se na mě podíval, "ne, chtěla jsem říct Stefana, samozřemě, že miluju jeho." Ušklíbl se.
"Jenom jsem si vzpomněla na Damona..." Raději jsem zmlkla, čím víc jsem se to pokoušela napravit, tím to bylo horší.

"A co Niklaus?" Pobaveně na mě mrkl. Zamračila jsem se, "co ten náhlý zájem o můj milostný život?"
"Ještě jsi neodpověděla na mou otázku."

Zakroutila jsem hlavou, "protože byla debilní." Zasmál se. "S Klausem to byl jeden velký omyl," povzdechla jsem si.
"Byla jsem opilá, jinak bych se nikdy nevyspala s někým, kdo mi způsobil takovou bolest." Přikývl.

Nastalo trapné ticho, pomalu jsem se opřela o sedačku a rozhodla se si trochu zdřímnout. Vzbudilo mě zvonění Elijahova telefonu. Típnul to.

"Ty to nezvedneš?" Divila jsem se. Zakroutil hlavou, "volal tvůj přítel Damon." Zamračila jsem se, "to není žádný můj přítel. Určitě už zjistil, že jsem pryč a úplně šíli, předpokládám, že si myslí, že jsi mě unesl."
Pousmál se mému vtipu a dál se soustředil na cestu.

Když jsme jeli po dálnici, tak mě přepadla unava a rozhodla jsem se trochu zdřímnout. Někde uvnitř vyrostla má důvěra vůči Elijahovi, tušila jsem, že by mi neublížil, a tak jsem klidně zavřela oči.

Podívala jsem se z okýnka, právě vycházelo sluníčko. Copak jsem spala tak dlouho? To není možný!
"Kam to jedeme?" Zeptala jsem se, když jsme vjeli do nějakého velkého města. Na ceduli bylo napsáno "Vítejte v New Orleans."

"My jsme v New Orleans? To není možné, že jsme takhle daleko," divila jsem se. Přikývl. Auto nechal na nějaké ulici a vystoupil. Nejistě jsem šla za ním.
Procházeli jsme okolo několika obchodů, lidi co tam stáli na nás koukali hrozně podivně. Znervozňovalo mě to. Rychle jsem šla za ním.

Po chvíli se zastavil a povzdechl si. Nečekaně se otočil ke mně. "Tohle je New Orleans. To my jsme tohle město vybudovali, je to náš domov."
Přikývla jsem. Otočil se a pokračoval dál. Následovala jsem ho. Došli jsme až k mostu nad řekou.

"Počkej tady," upozornil mě a odešel. Zmizel v nějaké uličce. Sledovala jsem řeku a přemýšlela, co budu dělat. A až se vrátím, tak jak jim mám proboha vysvětlit, že jsem s Elijahem odjela do New Orleans? A koho z nich si mám vybrat? Chytla jsem se za hlavu, proč to všechno musí být tak komplikované?

Elijah se náhle objevil za mnou. Ztuhla jsem, cítila jsem jeho dech. "Eleno," oslovil mě. Otočila jsem se.
V rukách držel stříbrný náhrdelník. Na kraji bylo krásné malé srdíčko. Otočila jsem se a zvedla vlasy. Jeho ruce ho jemně zapnuly na mém krku.
Podívala jsem se mu do obličeje, "Elijahi, to jsi nemusel. Děkuju," usmála jsem se. Opřeli jsme se o zábradlí a sledovali řeku.

Později jsme došli do jiné čtvrti až před jeden krásný bílý velký dům. Překvapeně jsem se na něj podívala, "to je náš dům," vysvětlil. Usmála jsem se, "tak tady žijete." Přikývl.

"Ale, ale, tak rodina Mikaelsnových se vrací?" Promluvil nějaký tvrdý hlas. Oba jsme se otočili. Stál před námi nějaký černoch s ďábelskýma očima.
"Marceli, jak rád tě vidím," poznamenal Elijah sarkasticky. Marcelův pohled se zaměřil na mě. "Koukám, že sis přivedl i svou dívku." Zakroutila jsem hlavou.

"Ne?" Podíval se na mě pobaveně. "Je tak krásná," natáhl ruku a začal se ke mně přibližovat. Aniž bych si to uvědomovala, přitiskla jsem se blíž k Elijahovi. Jednu ruku položil ochranářsky na má ramena. Nevím proč, ale takhle s ním jsem se cítila být mnohem víc v bezpečí. Elijah se na něj naštvaně podíval.

Marcel se zamračil, "jak chceš." Usmál se a luskl prstem. Nechápavě jsem se podívala na Elijahe.
"Běž!" Zakřičel. Strčil do mě. Odrazilo mě to snad několik stop od něj. Pomalu jsem se zvedla ze země. Chtěla jsem se rozeběhnout, ale vzpomněla jsem si na něj, otočila jsem se zpáky. Elijah tam bojoval alespoň s dvaceti upíry.

"Panebože," zašeptala jsem. Nějakému urval hlavu, poté dalším dvoum vytrhl srdce, dělalo se mi špatně.
Skrčil se, protože ho málem udeřil jiný upír. Urval z nějakého stromu kus dřeva a použil ho jako kůl na několik dalších upírů.

Marcel se zamračil. Elijah si mě všiml a ukázal před sebe, abych utekla. Mezitím ho nějaká upírka shodila na zem. "Elijahi!" Vykřikla jsem. Rychle jsem se rozběhla zpátky k němu.
Elijah se mezitím zvedl a urval jí hlavu. Vytrhl nějakému upírovi ze srdce kůl a zabil s jeho pomocí dalšího.

Ucítila jsem příšernou bolest, jak mi nějaký upír zabodl do břicha kůl. Nejspíš si myslel, že jsem jednou z nich. Rozesmál se, když viděl, že mi z břicha začíná téct krev.

Chytla jsem kůl a pokusila jsem se ho vyndat. Hrozně to bolelo a ani nešlo. Pomalu jsem se položila na zem a pokoušela se i nadále ho vysunout. Povzdechla jsem si.

Hrozně rychle jsem přišla o spoustu krve. Upír předemnou si pohled na mě vyloženě užíval. Elijah se najednou objevil za ním a jedním mávnutím ruky odletěla celá upírova hlava.
Elijah si rychle rozkousl zápěstí, klekl si a přitiskl svou ruku k mým ústům. Druhou mě mírně podepřel.

Mezitím se u nás objevilo několik upírů s Marcelem v čele. Oba jsme se na ně podívali, Marcel se při pohledu na nás rozesmál.
"Můžete jít," pokynul upírům. Ti okamžitě zmizeli a zůstali jsme tam jenom my s Marcelem.

Přestala jsem pít z Elijahovo zápěstí. Elijah se pomalu zvedl a natáhl ruku. Rychle jsem se jí chytla a také postavila.

"Jenom protentokrát, Marceli," ukázal na něj výhružně prstem, "a to jen proto, že si tě Klaus z nějakého neznámého důvodu pořád váží."
Jednu ruku položil okolo mého pasu a vedl mě nahoru do toho domu. Marcel zůstal stát a už nic nepodnikal.

Vešli jsme do překrásného velkého domu. Elijah mě dovedl po schodech nahoru, šli jsme po chodbě a došli do krásné a prostorné ložnice.
"Můžeš přespat tady, pokud chceš." Přikývla jsem. Podívala jsem se mu do oči, "Elijahi děkuju. Zachránil jsi mě. Děkuju ti za všechno."

Přikývl a vydal se ke dveřím. Kam jdeš?" Zajímala jsem se. "Pro auto." Než jsem se vzpamatovala, zmizel.
Podívala jsem se na svůj náhrdelník a pevně ho stiskla. Tohle bylo to nejhezčí, co jsem v poslední době dostala.
Stefan a Damon. Při vzpomínce na ně mě zamrazilo. Projel mnou pocit viny. Nemůžu je takhle trápit, vždyť já už nejspíš nechci ani jednoho a pořád si je držim vedle sebe, protože mám strach, že ztratím toh druhého. To je dost sobecké.

Vyšla jsem na chodbu a došla do nějakého dalšího pokoje, kousek od toho mého. Zvědavě jsem otevřela první šuplík. Ležela tam fotka. Vzala jsem si ji a zvědavě prohlédla. Byla na ní dívka, vypadala skoro jako já, akorát z jiné doby. Tatia, uvědomila jsem si.

"Eleno." Lekla jsem se tak moc, že jsem fotku okamžitě upustila. "Tatia," zašeptal Elijah. Omluvně jsem se na něj podívala, "promiň, nechtěla jsem ti takhle lézt do soukromí. Tohle je tvůj pokoj?" Přikývl a posadil se na postel vedle mě. "Miloval jsem ji," připustil. Z nějakého neznámého důvodu mě jeho slova zasáhla. "Ale ona si s námi jenom zahrávala." Povzdechl si.

"To je mi líto," řekla jsem pohotově. Pronikavě se na mě podíval. Jednu ruku položil na mou tvář. Úplně jsem pod jeho dotekem hořela. "Ta podoba je neuvěřitelná," zašeptal.
Náhle zazvonil jeho telefon, ale kdyby se tak nestalo, myslela bych si, že mě políbí. S někým začal mluvit. Povzdechla jsem si, to není možné, co se se mnou stane vždy, když jsem v jeho přítomnosti.

"Dobře, budu tam." Ukončil hovor a podíval se na mě, "Eleno, budu muset odejít. Za chvíli se vrátím."
Nechápavě jsem se na něj podívala, "a co se děje?"
"Jenom byznys." Přikývla jsem a nechala ho odejít. Zůstala jsem tak v jeho pokoji sama.

Můj telefon náhle zazvonil. Neznámé číslo. Rychle jsem to zvedla, "halo?"
"Ach Eleno, jak ráda tě opět slyším," promluvil ženský hlas.
"Katherine?" Zalapala jsem po dechu.
Zasmála se, "těší mě, že si mě ještě pamatuješ."
"Co ode mě chceš?"
Povzdechla si, "ach Eleno, proč si pořád tak hloupá?"
"Co?" Zachlechla jsem nějaké zvláštní zvuky. "Jeremy!" Vykřikla jsem. Zasmála se. "Co jsi mu udělala?"

"To záleží jenom na tobě, zatím nic," připustila. "Ale něco se mu stane, pokud okamžitě nepřijedeš do Mystic Falls!" Zrovna se ozvaly další Jeremyho křiky.
"A kam mám přijet?"
Povzdechla si, "zatím to bude stačit na náměstí."
"Na náměstí, proč tam?" Divila jsem se. Ozvalo se pípnutí, hovor ukončen.

Povzdechla jsem si, rychle jsem si vzala svou bundu. Uvědomila jsem si, že mám tričko pořád od krve, ale na tom teď nezáleželo, zabije ho, pokud si nepospíším.
Jak se ale mám tak rychle dostat do Mystic Falls? Venku jsem spatřila stát Elijahovo auto, nic jiného mi nezbývá.
Klíčky jsem našla pověšené dole v předsíni. Posadila jsem se do auta, nastartovala a rychle se rozjela pryč.

Dostala jsem se na dálnici. Můj pohled se zastavil na mobilu. Vytočila jsem číslo, o kterém jsem si myslela, že bylo nutné.
"Ano?" Ozvalo se okamžitě.
"Stefane," promluvila jsem. "Eleno!" Odpověděl. "Kde jsi, co je s tebou?" Ignorovala jsem jeho otázku, "kde je Damon?"
Zamyslel se, "je v baru." Přikývla jsem.
"Stefane, myslím, že je fér ti říct, jak jsem se rozhodla," povzdechla jsem si. "Milovala jsem tě, možná ještě teď miluju, ale mám určité pochyby. Do mého života ještě vstoupil někdo další a bylo by ode mě sobecké ti dělat naděje."

Na chvíli se odmlčel, "je to Damon?" Promluvil nakoec. "Ne Stefane, s ním to nijak nesouvisí. A já už ti teď nechci ubližovat. Má jediná možnost je tě nechat jít.
"Chápu, Eleno," řekl nakonec. V jeho hlase jsem vycítila bolest.

Rozhodla jsem se zavolat ještě Damonovi. "Eleno?" Ozvalo se po chvíli. "Co se s tebou sakra stalo?"
"Damone, já..."
"Mám tě ráda, záleží mi natobě, ale..."
Povzdechl si, "miluješ Stefana. Chápu, vžycky to bude Stefan," řekl hořce.

"Ne, nesouvisí to se Stefanem, nemůžu si vás u sebe držet, do mého života vstoupil někdo jiný."
"Kdo, Eleno?" Zeptal se okamžitě. Setřela jsem si slzy, "na tom teď nezáleží, Damone."
"Kdo to je?" Opakoval naštvaně. "Omlouvám se, nemohu to teď říct," povzdechla jsem si. "Sbohem Damone."
"Sbohem Eleno," řekl nakonec a ukončil hovor.

Rozhodla jsem se si vypnout mobil, aby mi teď nikdo nevolal. Po několika hodinách, když jsem se konečně přibližovala k Mystic Falls, byla už tma.
A co Jeremy, bude v pořádku? Snad ho nezabila, měla jsem strach.

Když jsem se podívala znovu na silnici, spatřila jsem tam nějakou osobu. "Ne!" Vyykřikla jsem. Rychle jsem začala točit volantem pryč od ní. A tak jsem se s Elijahovo autem řítila z mostu Whickery. Katherine!
Auto dopadlo na úplnou hladinu.

Pokoušela jsem se otevřit dveře, ale byl tam takový tlak, že jsem neměla vůbec žádnou šanci. Zrovna tak to dopadlo, když jsem se pokoušela vyrazit okénko.


Už žádný Stefan, který by mě mohl zachránit, to už je všechno pryč. Povzdechla jsem si, začaly mi docházet síly i dech.
Vzpomněla jsem si, jak jsem tady byla tehdy s rodiči. Po tváři mi stekla slza. Byl to můj osud, vždy to tak bylo, měla jsem tady zemřít už tehy, alespoň by nepřišlo o život tolik nevinných lidí.

Zavřela jsem oči a naposledy se nadechla. Pak už jen všechno zčernalo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama