I can't love them both- 5.kapitola

23. srpna 2016 v 22:46 | Any

5.kapitola- Nenech mě odejít

S paprskem ranního sluníčka jsem otevřela oči. Cítila jsem za sebou něčí tělo. Ležela jsem na boku, zády opřená o Klausovo hruď. Ruce měl na mých bocích. Tulili jsme se k sobě a oba jsme byli nazí. Měla jsem přes sebe přehozenou Klausovu bundu jako peřinu, ale ta mě opravdu moc nezakrývala.

Začala jsem přemýšlet, jestli se prostě zvednu nebo budu ještě chvíli ležet.
"Dobré ráno, lásko," zašeptal Klaus. Vykulila jsem oči, poznal, že už jsem vzhůru. Rychle jsem se postavila a obmotala okolo sebe Klausovu bundu.

Při pohledu na mě se ušklíbl, "klidně ji zase polož, neskrývá nic, co bych neviděl."


Zakroutila jsem hlavou, "na tom nezáleží, jsme v lese, na veřejném prostranství, kdokoliv tady může jít jen náhodně okolo."
"Ale včera ti to bylo úplně jedno," řekl jízlivě Klaus a dál se tam jen tak nahý rozvaloval po zemi.

Sebrala jsem ze země džíny a nandala si je na sebe. Kalhotky jsem si už ani brát nemusela, protože je ze mě Klaus včera přímo serval.

Měla jsem problém s podprsenkou ale i s tričkem. Prosebně jsem se otočila na Klause. Zrovna se zvedal ze země, a tak jsem mohla vidět znovu jeho nahé tělo. Byl opravdu ve formě, to se mu musí nechat.

Hned pochopil o co jde a hodil mi své triko. Sám si vzal džíny a bundu si zapnul tak, že ani nebylo poznat, že pod ní nemá tričko.

"Kouzlo by touhle dobou mělo pominout, takže musíme jít." Přikývla jsem a následovala ho ven z lesa. Cestou jsem se ani nepokoušela přemýšlet nad tím, co se stalo. Věděla jsem, že v tu dobu jsem to sama takhle chtěla.

Vystoupili jsme z auta a recepcí jsme prošli k výtahu. S Klausem jsme si za celou tu dobu ani nic neřekli.
"Kdo si myslíš, že stojí za tím kouzlem?" Zeptala jsem se nakonec.

Klaus se na mě podíval, ale kupodivu se netvářil nějak rozzlobeně. "Někdo mě zradil. Pouze ti nejbližší věděli, že pojedeme zrovna do tohoto lesa."

Musela jsem přiznat, že tohle je logická úvaha. Ale kdo by ho proboha mohl zradit? Nevěřím, že by to udělal Elijah.

Vystoupili jsme mlčky k výtahu a došli až ke dveřím. Klaus vytáhl klíč, ale než odemkl, tak se na mě zkoumavě podíval.
Pak klíč zasunul do zámku a otevřel dveře. Pustil mě jako první.

Rebekah seděla na gauči a upravovala se pomocí zrcátka. Elijah sedl vedle ní a opět si četl nějakou knihu. Když si nás všimli, tak zanechali svých aktivit.

"Kde jste byli takovou dobu?" Zajímal se Elijah.

"Proč jste oba od jehličí?" Divila se Rebekah. Překvapeně jsem si prohrábla už tak rozcuchané vlasy a vytáhla si pár větviček. Les, pomyslela jsem si a pokoušela se působit klidně a vyrovnaně.

"Nějaké čarodějky nás uvěznily v lese a daly Eleně do ruky zbraň, aby se mě s ní mohla na nějakou dobu zbavit."

Elijah s Rebekou se podívali na mě a okamžitě se zadívali na Klausovo tričko. Jejich výrazy se zdály být podezřelé. Musím působit jako by nic.

"A Elena tě nazabila?" Divila se Rebekah.

"Vypadám tak?" Vyjel na ni naštvaně Klaus. "Každopádně ty čarodějky musely mít spojence. Někoho opravdu blízkého, protože opravdu moc lidí nevědělo, že se chystáme zrovna na toto místo."

"Co tím naznačuješ?" Zvýšila hlas Rebekah. "Ty si myslíš, že jsem to plánovala já s Elijahem?" Klaus se ušklíbl, "ne, ale všechny stopy vedou k vám."

"Copak ty ses za ty roky vůbec nepoučil!" Rozčilovala se Rebekah.

"Právě jsem se poučil až moc, sestřičko." Pak se otočil na mě. "Jdi do pokoje. Potřebuju si s nimi promluvit v soukromí. Později tam přijdu."

Trochu mě zabolelo, že mi až takhle nedůvěřuje a vyhání mě, ale přikývla jsem a odešla. Dala jsem si horkou sprchu a našla si v tašce černé legíny a modré tričko s krátkými spadlými rukávy. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.

Posadila jsem se na postel a zaslechla jsem, jak se Klaus s nimi pořád hádí. Mluvili nahlas. Postavila jsem se zvědavě ke dveřím.

"Musím se vrátit do New Orleans. Dějou se tam zvláštní věci. Marcellus je naživu a přivlastnil si mé město! Tohle musím zastavit."

"Ty a ta tvoje touha po moci," řekla znechuceně Rebekah.

"Ale co uděláš s tou dívkou?" Zajímal se Elijah. Pochopila jsem, že má na mysli mě.

"Odvezu ji zpět do Mystic Falls. Teď už ji pravděpodobně nebudu potřebovat."

Tak o tom to celé bylo. I teď. Celé to dělal, protože mě potřeboval na výrobu armády těch svých pitomých hybridů. Jak jsem si vůbec někdy mohla myslet, že by na mně Klausovi mohlo kdy záležet?
Myslela a o to víc mě to teď bolelo.

Posadila jsem se na postel. Hlavu si opřela o kolena a nekontrolovala všechny ty slzy, co stékaly dolů. Asi bych si za tohle měla nafackovat, ale cítila jsem to tak. Vždyť se vrátím domů, tohle jsem celou dobu chtěla, měla bych být šťastná, ale z nějakého důvodu jsem nebyla.

Seděla jsem a volně zírala do zdi. Ani jsem pořádně nevnímala, když se otevřely dveře a Klaus vešel dovnitř.
"Předpokládám, žes to celé slyšela, takže bys neměla být překvapená." Pouze jsem přikývla a koukala se i nadále do země.

Klaus si klekl přede mě a chytl mě za bradu. Přinutil mě tak se mu podívat do očí. Viděl, jak jsou ty mé oteklé.
"Co to s tebou je?" Divil se, "můžeš se vrátit domů, nechám tě napokoji."

Zakroutila jsem hlavou, "jsem v pořádku. Je to pro mě jen šok. Strávila jsem s tebou takovou dobu a teď mě prostě pošleš domů, jakmile mě přestaneš potřebovat."

"Neříkej mi, že ke mně chováš jen sebemenší náznak citů. Vzpomeň si, že já jsem ten bezcitnej zlej hybrid. Pokud to tak opravdu je, tak bys na mě měla okamžitě zapomenout."

Natáhla jsem se na postel a otočila se k němu zády, "přestaň, už mi nic neříkej."

Posadil se ke mně na kraj postele. "Chci se vrátit do New Orleans, bylo by tam pro tebe nebezpečno. Nechci tě tahat s sebou, chci ti dopřát plnohodnotný život. Navíc nevím, co bych tam s tebou vlastně dělal. Už tě nebudu potřebovat."

"O tom to celé je. Potřebuješ mě, aby sis mohl vytvářet svou armádu hybridů, protože s tebou nikdo jinej zůstat nemůže, protože je vždycky od sebe odeženeš!."

"O tom to celé je, měli jsme dohodu a já ji hodlám dodržet. Ale nic jiného v tom není. Tak se to nepokoušej hledat, protože to prostě neexistuje."

Ztěžka jsem zavřela oči, "už nemluv, prosím, nechci to slyšet." Klaus nic neříkal a odešel do koupelny. Znovu jsem se rozplakala. Pokoušela jsem se být potichu. Bezvládně jsem tam tak ležela a pozorovala tu zeď naproti mně.

Z pohledu Klause
Vylezl jsem ze sprchy a hlavou se mi stále honila Elenina slova. Ta holka by si měla uvědomit, že já jsem ten nebezpečný a krutý Klaus Mikaelson. Já nechovám k nikomu žádné city. Občas si nějaké lidy vyberu, abych si s nimi pouze mohl užít. Potom je zabiju, ale když mám někdy lepší náladu, tak jim jenom vymažu paměť.

I s Elenou jsem si to za měsíc strávený s ní užil. Vlastně bych i byl rád dál v její společnosti. Ale ta dívka je v něčem speciální, nezaslouží si být se mnou dál a trpět všemi mými problémy. Pokud mi na ní opravdu nějak záleží, tak jí nechám jít a posunout se dál. Zaslouží si pořádný dlouhý lidský život. Dospět, usadit se, mít rodinu... Dobře, teď už zase myslím na další hybridy, které bych získal díky další dvojnici, která by se narodila, kdyby Elena měla nějaké potomky.

Obvázal jsem si ručník okolo pasu a vyšel z koupelny. Elena ležela stočená na posteli. Podařilo se jí usnout. Postavil jsem se před ni, bylo neuvěřitelné, jak nevinně při spánku vypadala. Všiml jsem si toho už i v tom lese.

Vzal jsem přikrývku a jemně ji přehodil přes její ramena. Nespokojeně se zavrtěla. "Ne, nedělej mi to," zamumlala ze spaní.

"Ne! Ne, to nemůže být pravda!" Vykřikla vyděšeně. Hrozně se potila. "Nemohl prostě zemřít, nemohl jsi ho zabít."

Začala škubat rameny. Pevně jsem ji chytl za ramena a jemně s ní zatřásl. "Všechno je v pořádku, lásko. Byl to jen nějaký zlý sen," řekl jsem jí. Zmateně otevřela oči. Vypadala vyřízeně. Pořád jsem ji pevně držel. Jakmile mě pořádně uviděla, tak se její oči rozzářily.

"Ty nejsi mrtvej," zašeptala nadšeně a bez rozmyšlení mi obmotala ruce kolem krku a pevně se ke mně přitiskla. "Já stejně ani nemůžu zemřít, zlatíčko," ušklíbl jsem se. Po chvíli její tělo ztuhlo a rychle se ode mě odtáhla. Jako by si právě teď uvědomila, co udělala.

"Omlouvám se, nepřemýšlela jsem, byla jsem tak zmatená, nerozeznala jsem sen od reality," omlouvala se rychle. "Spletla jsem si tě se Stefanem, zdálo se mi, že zemřel a když jsem pak viděla tebe, tak jsem si nachvíli myslela, že jsi on."

Přikývl jsem, ale moc dobře jsem věděl, že mi lže. Ale neměl jsem sebemenší chuť se s ní o tom dohadovat. Vzal jsem si oblečení a oblékl se. Líbila se mi myšlenka, že se jí o mně zdálo. Vždycky jsem ženský dokázal zaujmout. Ale zrovna u Eleny mě to dokázalo potěšit dvojnásobně.

* * *
Z pohledu Eleny
Ráno jsem se v tichosti nasnídala a sbalila si všechny věci. Klaus si ještě šel něco vyřešit, a tak jsem musela čekat, dokud se nevrátí, aby mě mohl odvézt zpátky domů. Věděla jsem, že bych měla být šťastná, na tenhle okamžik jsem čekala takovou dobu, ale najednou jsem cítila, že jsem tady něco zanechala nevyřešené.

Vzala jsem si tašku a odnesla ji do předsíně ke dveřím. Elijah tam stál, právě s někým telefonoval, pousmál se, když mě viděl, a pak se dál věnoval svému hovoru.
Po chvíli to ukončil a přišel ke mně.

"Klaus už je tady, tak tě za chvíli odveze," oznámil mi. Přikývla jsem. "Chci ti poděkovat, Elijahi." Tázavě se na mě podíval.

"S tebou jsem se cítila příjemně v tak nepříjemné situaci, děkuju ti." Elijah se lehce usmál. Zajímalo mě, jaké to je, když se pořádně směje. Vždycky se jen pousměje a své skutečné emoce pořádně nedá najevo.
"Hodně štěstí, Eleno. Drž se." Vděčně jsem přikývla právě ve chvíli, když jsem spatřila za Elijahem vyjít Klause z kuchyně.

Hrozně jsem byla zvědavá na jeho reakci, a tak jsem bez pořádného přemýšlení Elijahe pevně objala. Nejprve ztuhl, ale nakonec mi ruce položil na záda. Klaus vypadal naštvaně, když přišel k nám. Přesně takhle jsem ho chtěla vidět. Potěšilo mě to. Pomalu jsem se odtáhla od Elijahe.

"Eleno," řekl Klaus tak, že to znělo výhružně. Popadla jsem svou tašku a vydala se za ním. Celou cestu v autě jsme na sebe ani jednou nepromluvili.
Klaus pak zastavil před mým domem. Vystoupil a podal mi tašku. Vzala jsem si ji a Klaus mě chytl za ruku tak, že jsem nemohla nikam odejít.

Zlostně jsem se mu podívala do očí. "To se se mnou ani nerozloučíš?" Jízlivě se usmál. "Chápu, že jsem hodně daleko za svým vznešeným bratrem, ale aspoň slovo bych si mohl zasloužit."

Přikývla jsem, "jasně, zasloužil," řekla jsem prudce. "Sbohem, Klausi. Jsem tak ráda, že už tě nikdy neuvidím." A s tímto jsem se vytrhla z jeho sevření a vydala se ke dveřím. "Věř mi, že potěšení je na mé straně," zareagoval rychle Klaus.


Zastavila jsem se na verandě, zamračila se, a pozorovala, jak Klausovo auto zmizelo. S těžkým povzdechnutím jsem se otočila a otevřela dveře od domu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama