Ztraceni v čase- 1.kapitola

3. července 2017 v 20:31 | Any
Tak konečně je tu první kapitola k nové Tomione povídce. Doufám, že se vám bude líbit.


Noc okolo hradu, který byl v kouzelnickém světě znám jako Bradavice, byla velmi klidná. Zvuky rozmanitých druhů zvířat zde naštěstí nebyly slyšet.
Světlo ze svíček svítilo přes okna školy a zablikalo, kdykoliv někdo prošel mezi oknem a zdrojem světla. Jako obvykle byly brány uzavřeny, aby se dovnitř nedostali nevítaní hosté a také, aby se studenti neplížili ven.

Lehký vánek jemně pročesával trávu a vykresloval obrysy do zlověstného Bradavického jezera. Proudy vzduchu si prorážely cestu skrz jezero a Zakázaný les. Vlny se mírně zvětšovaly. Zatímco měsíc osvětloval Bradavické pozemky, tajemství zůstávala skrytá za velkými stromy a tmavými stíny lesa.


Výkřik hluboko z lesa se roznášel podzimním vzduchem. Vyrušil noční zvířata, která buď hledala tuto noční hrozbu, nebo se před ní utíkala schovat. Dokonce i vítr vypadal, že se zastavil ve svých pohybech, jako by se snažil zjistit, jestli se objeví opět něco, co přeruší tyto tiché chvíle temnoty.

Kruh lidí oblečených v černém stál uprostřed lesa, kam pro běžného bradavického studenta bylo nemožné se dostat. Každý obličej byl sice úplně jiný, zato ale měl naprosto stejný výraz na tváři. Jejich masky byly udělány tak, že dokonale skrývaly strach, který za nimi byl.

Pouze dva lidé z celé skupiny se lišili.

Ve středu kruhu stál muž s tmavými vlasy, který chladně držel pod kletbou muže s pískově žlutými vlasy. Výraz na mladíkovském obličeji toho muže s tmavými vlasy hraničil s krutostí, zůstával neměnný, i když na čele toho žlutovlasého muže stékaly kapičky potu. Muka byla vyryta v jeho tváři. Jeho pusa byla široce otevřená, vycházel z ní tichý výkřik, už neměl sílu křičet. Po nějaké době, která pro něj byla jako celá věčnost, kletba opustila jeho tělo.

"Tohle je pouze slabá ukázka toho, co se stane, pokud znovu ukážeš neschopnost dodržovat jednoduchá pravidla. Je to jasné?" Zeptal se potichu muž s tmavými vlasy, zatímco muž s pískovými vlasy se svíjel ve špíně lesa.

"A-ano, můj pane." Zraněný muž skoro ani nedokázal pokývnout hlavou kvůli bolesti, která projížděla celým jeho tělem.

"A to platí pro vás všechny," řekl ten mladý muž s tmavými vlasy a podíval se na ostatní lidi. Několikrát bylo slyšet "ano, můj pane."
Okamžitě nastalo opět ticho, nikdo se neodvážil promluvit bez svolení jejich vůdce. Jízlivý úsměv se objevil na jeho tváři, když se znovu podíval na zuboženého muže na zemi, skryly se tak jeho původně okouzlující rysy. "Vezměte ho zpátky do hradu."

Dva lidé o sebe opřeli tělo toho muže, napůl ho táhli do hradu, zatímco ostatní kráčeli za nimi.

Tmavovlasý muž čekal, dokud nezmizeli v dáli, a pak se teprve vydal směrem k hradu. Trest bude sloužit jako ukázka toho, co se stane každému, kdo se opováží neuposlechnout jeho příkazy.

Byl naprosto spokojený nad tím, co se dnes stalo.

To bylo ještě předtím, než na něm přistálo něco extrémně těžkého, když procházel okolo jezera. Navzdory velké bolesti, která projela jeho tělem, dokázal zadržet výkřik a zredukovat ho na pouhé zabručení.

Říct, že Tom Rojvol Raddle byl naštvaný, by bylo to nejnesmyslnější vyjádření roku.


* * *
  1. října 1944
Měsíční svit pronikal skrz okno a soutěžil se světlem, které vevnitř vycházelo ze svíčky. Byla to nikdy nekončící bitva mezi stříbrnou a zlatou. Podobně jako bitva mezi Zmijozelem a Nebelvírem uvnitř bradavických zdí.

Většina studentů byla pohodlně na své koleji, buď studovali nebo si povídali, protože čas na spánek se blížil. A ostatní pro změnu měli důležitější věci na práci.

"Ven! Všichni okamžitě ven!" Vykřikla přísně školní ošetřovatelka Madam Pomfreyová a podívala se na skupinku studentů, která se shromáždila u jedné postele. Podle jejího názoru, nejen že ta skupinka toho zraněného muže skoro udusila, také narušovali klid, který byl pro pacienty velmi důležitý.
Když tam dál zůstávali, tak pokračovala nazlobeně, "upřímně, pár zlomených kostí není konec světa, pan Raddle bude ráno naprosto v pořádku, ale teď potřebuje hlavně odpočinek!"

Právě zmíněný muž, který měl podepřenou hlavu několika polštáři, naznačil očima svým následníkům, aby odešli.

"Shromáždíme co nejvíce informací, Tome, nemusíš si dělat žádné starosti," přesvědčil ho muž s blonďatými vlasy.

Tom tuze přikývl, jakmile skupinka lidí odešla pryč a nechala svého pána v péči ošetřovatelky.

Přimouřil oči, když přemýšlel nad těmi "útočníky." Očividně to nebyli studenti školy, když už znal většinu z nich, ne-li všechny. Netřeba zmiňovat, že studenti běžně nepadají z nebe.

"-jistě mu to nebude vadit," říkal jeden hlas, když se dveře na ošetřovnu znovu otevřely a dovnitř vstoupila skupina lidí.
Byl to ředitel Dippet, profesor Brumbál a čtyři lidé, kteří na něj předtím spadli.
"Ach Tome, jsi stále vzhůru!"

Madam Pomfreyová si podrážděně odfrkla, když dovnitř viděla vstoupit další skupinu lidí. Kousla se do jazyka, snažila se zadržet cokoliv, co měla na mysli, když si všimla, že jeden z návštěvníků je samotný ředitel školy. Každopádně ani to nezmírnilo její rozzlobený výraz. Vlastně byla ještě víc podrážděná, když i takové autority školy nedodržovaly potřebný klid pacientů. Nakonec roztrpčeně odešla do své kanceláře.

"Dobrý večer, pane Dippete, rád bych upadl do požehnaného světa snů, ale bolest mě naneštěstí drží pořád při vědomí," odpověděl Tom s okouzlujícím úsměvem na tváři. Neunikly mu překvapené pohledy mezi třemi lidmi vzadu.

"Ano, ano. Můžu se jenom domnívat, jak moc to bolí," řekl Dippet s chápavým výrazem na tváři. "nicméně čtyři noví studenti by se ti rádi chtěli omluvit. Pokoušeli se utéci před válkou s pomocí přenašedla a nepředpokládali, že někdo bude přímo vedle jezera."

"Je to tak?" Zeptal se Tom, když jeho tmavé oči přejížděly po každém z nich. Každý z nich zamumlal téměř neslyšitelnou omluvu a vycenili zuby do nuceného úsměvu. Zajímavé. "Omluva přijata."

"No vidíte! Neříkal jsem vám, že náš prefekt je gentleman? Nebyl vůbec žádný důvod se obávat, že by vám neodpustil," řekl potěšeně Dippet, "se školou si Tome nemusíš dělat starosti, víme, že se ihned chytneš."

"Ano, pane. Ačkoliv jsem znepokojen, protože esej na přeměňování má být hotový už do středy," odpověděl Tom a podíval se na Brumbála. Půlměšíčkové brýle ho chvíli zkoumaly a pak mu odpověděl.

"Z tvé předchozí práce mohu předpokládat, že zůstat na nemocničním křídle pouze jeden den, nijak neuškodí tvé eseji. Nicméně, abych tě uklidnil, můžeš mi svou práci odevzdat ve čtvrtek."

"Děkuji, pane profesore," řekl Tom a uznale pokývl hlavou. Ačkoliv věděl, že nebyl Brumbálovým oblíbencem, nebylo by dobré se dostat na špatnou stranu starého čaroděje, alespoň prozatím ne.

Teď už to školní ošetřovatelka nemohla vydržet. Vyšla ze své kanceláře a podívala se na skupinku lidí shromážděných okolo Tomovy postele jako matka slepice, která si hlídá svá kuřátka.

"Dost povídání! Mohli byste už nechat pana Raddlea, aby si mohl odpočinout?" Zeptala se madam Pomfreyová naštvaně, že Dippet vypadal mírně vyděšeně.

"Omlouváme se, madam Pomfreyová," odpověděl Brumbál, "měli bychom odejít, abychom dopřáli panu Raddlovi a ostatním vaším pacientům pořádný odpočinek.

Skupina šesti lidí opustila místnost a nechala tak Toma přemýšlet. Dál se díval na dveře, jako kdyby ti čtyři nováčci tam pořád byli. Madam Pomfreyová běhala po místnosti a mumlala si něco o tom, jak drsný učební plán ani nenechá studenty si pořádně odpočinout, když jsou zranění.

Nevěřil jedinému slovu z toho, co řekli. Bylo jasné, že problém s přenašedlem byl jen nějaký smyšlený příběh, který měl skrýt ten skutečný důvod, proč jsou tady. Hrací schopnosti těch čtyř cizinců, byly tak příšerné, že se jim těžko dalo věřit. Každý inteligentní člověk si musí všimnout, že je na nich něco špatně.

Samozřejmě, že Dippet byl tak hloupý, aby hned uvěřil jakémukoliv příběhu, který Brumbál vymyslel. Ale opravdová záhada byla, proč by Brumbál podporoval takový příběh? Pokud ovšem Brumbál není ten, kdo za tím stojí.

Člověk musel být úplně hloupej, aby si nevšiml, že profesor přeměňování k němu nepřechovával žádné velké sympatie. Všichni ostatní profesoři jím byli unešení už od prvního dne. Brumbál mu na druhou stranu nikdy nedůvěřoval a sledoval ho. Vypadalo to, jako by ten starý kouzelník věděl, co tajně plánuje.

Brumbál začal být ještě víc netaktní po smrti Uršuly. Pro Toma bylo mimořádně uspokojivé, když se zbavil toho trouby Hagrida, který byl vždy oblíbencem ředitele nebelvírské koleje, dokonce i když to znamenalo, že Zmijozel musel být pod neustálou kontrolou toho starého čaroděje.

Tom se ušklíbl. Neměl v plánu přiznat, jaké byly jeho skutečné cíle, stejně tak nevěřil, že bude potrestán za své zlé skutky. A to, že na něj nějaké náhodné děti spadly a téměř ho zabily, tento fakt vůbec nijak neměnilo. Pokud to bylo to, co Brumbál plánoval, tak se na něm opravdu musela začít projevovat senilita.

Každopádně to mohlo znamenat, že starý čaroděj byl pozadu oproti němu o ještě víc kroků, než původně předpokládal, přemýšlel Tom radostně.

Na tom stejně nezáleží. Tak dlouho, dokud mu hloupý ředitel věří, tak Brumbál stejně nic udělat nemůže.

Jeho rytíři nakonec najdou informace o těh čtyřech útočnících. Pokud jsou opravdu na Brumbálovo straně, tak nemá jinou možnost, bude je muset odstranit. A pokud ne, tak by Voldemort mohl být milosrdný muž, kterým je, a mohl by prostě ignorovat jejich přítomnost.

* * *
Hodiny s kukačkou visely nade dveřmi v Brumbálově kanceláři. Hromada knih a pergamenu byla rozmístěna všude po místnosti. I kdyby Brumbál chtěl ty knížky přerovnat, tak to bylo naprosto nemožné. Poličky byly úplně plné knih na daná témata.

Stříbrné nástroje se nacházely libovolně po místnosti, odrážely měsíční světlo a světlo ze svíček.

"Domnívám se, že my všichni čtyři dlužíte vysvětlení," řekl Brumbál a rychle se podíval na každého z nich.

Říct, že byli zvláštní, bylo slabé slovo. Ačkoliv počasí už bylo chladnější, tak na sobě měli oblečení, které vypadalo spíš jako zimní, než podzimní. Styl jejich oblečení vypadal hodně zvláštně. Ačkoliv ten blonďák byl oblečený trochu blíž k tomu, na co byl profesor Brumbál zvyklý. Nicméně ti tři... Ani mudlové nenosili to, co na sobě měli oni. Nejen že měli svetr a džíny, které bylo velmi neobvyklé vidět na dvou mladých ženách, také měli zvláštní boty. Vypadali jako z naprosto jiné doby a místa.

Tři z nich se na sebe podívali předtím, než mladá dáma s huňatými hnědými vlasy nervozně udělala krok vpřed.
Čtvrtý a poslední z nich, který stál dál od nich, vypadal spíš znuděně a naštvaně.

"Profesore Brumbále, j-já vím, že to bude znít neuvěřitelně a absurdně, ale přesto doufám, že nám uvěříte," naléhala na něj prosebně ta mladá dáma.

"Některé záležitosti se mohou zdát neuvěřitelné a absurdní, ale zároveň mohou být i pravdivé," odpověděl. "Předtím než se ponoříme do detailů, předpokládám, že bych se mohl dozvědět vaše jména."

"Já se jmenuji Hermiona Grangerová," promluvila ta mladá dáma.

"Harry Potter."

"Ginny Weasleyová."

Brumbál se chvíli musel dívat na toho posledního z nich, než neochotně zamumlal "Draco Malfoy."

Hermiona se pak znovu ujala slova, jakmile se představili. "No... vypadá to, že jsme cestovali časem a nějak jsme přistáli tady."

"Takže jste z budoucnosti?" Zajímal se Brumbál.

"Ano," odpověděla.

"Chápu." Všechny je pořádně projel očima. "Jak se to stalo, pokud se mohu zeptat?"

Hermiona si okamžitě uvědomila, že je Brumbál podezřívá, že cestovali časem nelegálně a rychle otevřela pusu, aby to mohla vysvětlit.

"No, očividně tady Potter si musí každý den hrát na hrdinu," zavrčel nečekaně Draco a přerušil tak Hermionu od vysvětlování. Jeho oči se zablýskly, když se podíval na svého úhlavního nepřítele.

"No, fretky očividně neví, jak se chovat k někomu, kdo jim zachránil život," vyštěkl Harry. Ginny, která stála mezi nimi se zoufale chytla za uši, aby z nich neohluchla.

"Byl bych mnohem zdvořilejší, kdyby nás prefekt nedostal do tohohle problému," usmál se jízlivě Draco a ruce si zkřížil na hrudi.

"Já? Jak tohle může být moje chyba? Já jsem nebyl ten, kdo se potloukal na Obrtlé ulici!" Vykřikl Harry, ruce sevřel v pěst.

"No ne! Někdo chodí po Obrlé ulici. Proč teda nezatkneme každého, kdo tam bydlí a nehodíme je do Azkabanu?" Dělal si srandu Draco.

"Mohli byste vy dva už mlčet?" Zasyčela na ně Hermiona. Oba chlapci se na sebe krátce podívali a pak rychle uhnuli pohledem jiným směrem. Pak se otočila zpět k Brumbálovi, který měl teď na tváři pobavený výraz.
"Omlouvám se, profesore."

"To je v pořádku," odpověděl Brumbál, jeho výraz byl mnohem laskavější než předtím. Nastala chvíle ticha, dokud se Brumbál opět nezeptal. "Máte tušení, jak se vám podařilo cestovat časem? Předpokládám, že jste to neudělali úmyslně."

"Ne, to ne," odpověděla rychle Hermiona a zakroutila hlavou. "Jak už Malfoy řekl, šli jsme za ním do Obrtlé ulice."


* * *
  1. prosince 1998

"Ron je někdy jako malé dítě," stěžovala si Hermiona. "Proč prostě nemůže respektovat fakt, že Ginny už vyrostla? A utíkat do obchodu s famfrpálovým vybavením jen proto, že nemůže vyhrát hádku..."

Chladný zimní vzduch na ně neúprosně foukal, cuchal jejich už tak dost rozcuchané vlasy. Vločky padaly z nebe dolů, jako by se někdo skrýval mezi mraky a sfoukával je přímo na ně. Z domů v Příčné ulici visely obrovské rampouchy. Cestičky byly plné čerstvého sněhu.

Obchody už byly skoro prázdné, většina lidí udělala své vánoční nákupy dřív kvůli hrozící sněhové bouři.
Jenom příležitostně prošel nějaký čaroděj kolem nich, ale měli už tak dost práce, aby v tom nečasu poznali sami sebe. Snažili se co nejvíce ochránit před zimou, která se usadila na obvykle rušných uličkách.

"Budeš si na to muset zvyknout, Hermiono," promluvil Harry s úšklebkem na tváři, "nezbývá ti nic jiného, než se s tím smířit až do konce života.

Hermiona nakrčila nos a napřímila se, "nikdy jsem neřekla, že si ho určitě vezmu," řekla nonšalantně, "nechávám si všechny své možnossti otevřené."

"My jsme ale neříkali nic o svatbě," začala Ginny a zašklebila se, když Hermiona zčervenala.

Harry se zasmál, "sice není žádná šance, že si Rona někdy vezmu, ale budu se s tím muset taky smířit," dodal zlomyslně.

"Oba toho nechte," požádala je Hermiona podrážděně. Přitáhla si kabát blíž k tělu a svižným krokem se vzdalovala od páru, který se dál šklebil. Zarazila se, když uviděla známou tvář. "Není to Malfoy?"
Harry s Ginny se přestali šklebit a podívali se jejím směrem.

"To je on," potvrdil to Harry a upíral oči na osobu, která nebyla daleko od nich. Ačkoliv byl teple oblečený, tak ani čepice nedokázala skrýt jeho výrazné blonďaté vlasy. "Co tady dělá?"

"Harry, do toho ti nic není," upozornila ho Hermiona.

Harry nespouštěl oči ze svého úhlavního nepřítele, který šel rychle do další ulice. "Jde to Obrtlé ulice."

"Harry," varovala ho Hermiona. Teď už litovala, že je upozornila na jeho přítomnost.

"Já vím, já vím," zamával rukou Harry, aby ji trochu uklidnil. To se mu ale nepodařilo díky jeho dalším slovům. "Ale nic nám neudělá, když půjdeme za ním, abychom zjistili co tam dělá, ne?" Pak se rychle rozběhl směrem k Obrtlé ulici, Ginny pospíchala za ním. Hermiona neměla čas nějak zareagovat.

Zmateně na ně zírala.

"Harry!" Vykřikla naštvaně a rychle běžela za nimi.


Doufám, že se vám kapitola líbila. Prosím, nezapomeňte hodnotit a komentovat. Vaše názory mě motivujou k rychlejšímu překladu. :) Všem moc děkuju.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 denisa denisa | E-mail | 17. července 2017 v 22:14 | Reagovat

nadhera chci dalsi kapitolu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama