Ztraceni v čase- 7.kapitola (2/2)

23. září 2017 v 11:09 | Any
Všem Vám chci poděkovat za krásné komentáře, hrozně moc si jich vážím. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale mám toho teď se začátkem dalšího roku hrozně.
Dost o mně, doufám, že se Vám kapitola bude líbit, je docela dlouhá. (Musela jsem ji rozdělit na dvě části) Všem Vám přeju příjemné čtení a těším se na vaše názory.
Vaše Anet
PS: Nezapomeňte si nejprve přečíst 1. část.



* * *
"Ach ano, bude v pořádku. Buďte rádi, že neměla šanci se poškrábat na obličeji předtím než omdlela, protože jinak by s těmi jizvami musela žít do konce svého života," slyšela prohlásit Madam Pomfreyovou.

"Zmizí brzy ty vředy?" Zeptal se hluboký klidný hlas.

Mm.... Ten hlas bych mohla poslouchat navždy, přemýšlela Hermiona, když se zavrtěla v postleli.

Ačkoliv neregistrovala význam konverzace, přišlo jí uklidňující slyšet toho člověka mluvit. Bylo to jako pít Máslový ležák v zimě. Přemýšlela, komu ten hlas patří, když zabořila hlavu hlouběji do polštáře.
Chtěla si poškrábat svědění na obličeji, ale byla včas chycena silnou teplou rukou.

"Může to trvat okolo pěti dnů, ale zmizí to," odpověděla madam Pomfreoyá, doprovázena cinkáním lahviček.

"Nepředstírej, že ti na ní záleží, Raddle. To ty jsi byl očividně ten, kdo něco udělal jejímu dýňovému džusu," slyšela Harryho zlostně zašeptat, když její ruka byla násilně vytažena od té teplé a příjemné.

Raddle?

"A proč bych to dělal?" Zeptal se ten hlas co zněl jako z nebes.

Hermioniny oči se otevřely a pokoušela se pochopit to, co slyšela a viděla. Vysoký pohledný kluk stál napravo. O něco menší, ale také celkem atraktivní stál nalevo. Oba vypadali tak nějak povědomě, ale její mysl z nějakého důvodu pracovala mnohem pomaleji než obvykle.

"Hermiono!" Vykřikla Ginny, když odstrčila Harryho a popadla ji za ruku. "Jsi v pořádku? Byla jsi mimo už dvě hodiny!"

Hermiona několikrát zamrkala, snažila se si zvyknout na to světlo v místnosti. Okna byla otevřená, povolovala slabým vánkům čerstvého vzduchu vniknout záclonami do místnosti.

Pokaždé zavřela oči, když na obličeji ucítila slabý vánek. Z nějakého důvodu se jí zdál teplejší, než ve skutečnosti byl.

"Ginny... Proč jsem tak unavená a... zpocená?" Zeptala se slabě.

"Má to co dočinění s tím lektvarem, který vám byl dán," odpověděla Madam Pomfreyová, když šla na pravou stranu postele. "S dovolením, Tome."

Posunul se na stranu, aby Madam Pomfreyová mohla mít plný přístup ke své pacientce.

"Co to bylo za lektvar, Madam Pomfreoyá?" Zeptal se Tom.

Madam Pomfreoyá se na něj krátce rezignovaně podívala a pomohla Hermioně se posadit, když jí do pusy nalila protilátku.

"Je to starověký lektvar. Žádný student by k jeho složení neměl mít přístup, protože vždycky býval v oddělení s omezeným přístupem," pronesla zlostně, "ti dnešní profesoři. Dippet by měl začít sledovat, kdo takové svolení dává a dovolí, aby takové nebezpečné znalosti padly do rukou studentů!"

Pak pomohla Hermioně se znovu položit a prázdnou lahvičku odnesla do své kanceláře, aby ji vyčistila od zbytku lektvaru.

"Víme, že jsi to byl ty, Raddle. Nepokoušej se předstírat, že-"

"Harry," řekl rychle Gareth.

"Netuším, proč se chováte jako když proti mně chováte osobní zášť, ale mohu vás ujistit, že já jsem tohle neudělal," přerušil je Tom.

"Co se stalo?" Zeptala se Hermiona, když znovu zavřela oči.

Byla unavená, ale chtěla vědět, co se jí stalo. Natáhla ruku, aby se poškrábala na stále pokračujícím svědění, ale znovu byla zachycena. Pomalu otevřela oči a našla své zápěstí v Tomově ruce.

"Někdo otrávil tvé pití, Hermiono," zavrčel Harry, speciálně zdůraznil první slovo, když její zápěstí vytáhl z Tomovy ruky.

Tom měl na tváři znovu naprosto nečitelný výraz.

"Takže jsem byla otrávená?"

"Ano, Hermiono," odpověděl Joseph, "v žádném případě se nesmíš škrábat na obličeji, protože jinak ti ty jizvy zůstanou navždy."

Hermiona vykulila oči, ačkoliv její oční víčka byla neuvěřitelně těžká.

"No..." Ginny se podívala na Harryho, zatímco Joseph s Garethem si vyměnili pohled.

"Lektvar má vedlejší účinky, že si budeš připadat zpomaleně a budeš unavená," řekl znepokojeně Harry.

"Ale pořád nevím, co přesně se mnou teď je," trvala na svém Hermiona. Očima se na něj podívala jen aby zjistila, že se vyhýbá jejímu pohledu.

"Na obličeji máš vředy, které můžou svědit i bolet zároveň," odpověděl za ně Tom.

Tohle vysvětluje to svědění.

"Nesmíš se na nich v žádném případě poškrábat, protože jinak ti ty jizvy zůstanou," pokračoval Tom.

"Takže se nemůžu poškrábat?" Zeptala se, když zavřela oči.

To bude příšerné. Tu bolest mohla zvládnout, byla nic ve srovnání s klebou Cruciatus, kterou na ni použila Bellatrix Lestrangeová. Nicméně to svědění už byl problém jiný.

"Nemá Madam Pomfreoyvá lektvar na utišení toho svědění?"

"Sice ano, ale bude hotový do dvou hodin," odpověděl Tom.

"To vypadá jenom jako menší problém," poznamenala Hermiona sarkasticky.

"To ale ještě není jediný problém," dodala divným hlasem Ginny.

Hermiona vykulila oči a podívala se na ni. Ginny jí její pohled opětovala, očividně nevěděla co říct. Na pár sekund zavřela oči a zesílila sevření na Hermionině ruce. Pak znovu otevřela oči.

"Nedělej si starosti, Hermiono. Zmizí to během pěti dnů. Madam Pomfreyová to tak říkala."

Hermiona sevřela rty.

"Podej mi zrcátko," řekla rychle.

Ginny se napřed podívala na Harryho, než se natáhla pro svou školní brašnu a nevyndala z ní malé zrcátko. Hermiona si ho od ní vzala a na pár sekund zavřela oči, než se do něj odvážila podívat.

Jakmile otevřela oči, tak litovala svého rozhodnutí si ho půjčit.

Vypadal hůř než klaun. Na jejím obličeji a i na krku bylo velké množství vředů, každý v jiné velikosti a každý v jiné barvě. Hermiona polkla, aby zastavila to nutkání začít křičet.

"U těch barev to může být týden, než zmizí," vysvětloval Tom, "ale s největší pravděpodobností zmizí."

S největší pravděpodobností? S největší pravděpodobností? Takže tady byla možnost, že dokonce svého života bude mít na obličeji jizvy?

Musela mít na tváři přišerný výraz, protože Ginny ji okamžitě objala a Tom se vrátil ke stolu u její postele a vylil skleničku vody.

"Bude to v pořádku, Hermiono, nedělej si starosti," podpořila ji Ginny.

Tobě se to říká snadno. Ty nejsi ta s duhovými vředy všude po obličeji, pomyslela si hořce Hermiona.

Opravdu nebyla ten typ holek, který trávil spousty hodin před zrcadlem. Nicméně pořád byla holka. Když byla mladší, tak se jí posmívali kvůli jejím křivým zubům a kudrnatým vlasům víckrát než by si dokázala zapamatovat. Byla Madam Pomfreové neskutečně vděčná, když jí dokázala srovnat zuby. I neposedné vlasy se daly zvládnout s pár šikovnými kouzly. Nicméně nevěděla, co si počít, kdyby musela žít s jizvami do konce svého života.

Sklenka vody se objevila před ní a vytáhla ji z jejích myšlenek. Tázavě se podívala na Toma, údiv zaplavil její pořád přepracované myšlení.

"Pití více vody by mělo pomoci rychleji odstranit ten lektvar," řekl tlumeně, aby vysvětlil, co zrovna dělá.

Hermiona neměla žádné tušení, proč k ní byl tak milý. Překvapeně a naprosto bez přemýšlení si od něj vzala skleničku a napila se z ní.

Kdokoliv jí tohle udělal, by se měl raději dobře schovat, pokud nechce přijmout svůj konec při její pomstě.


* * *
Hermiona se dívala na strop ošetřovny. Nudila se. Podívala se na svůj školní batoh, který držela, když omdlela. Teď ležel na židli vedle postele. Pokud si dobře vzpomínala, tak v něm měla tu knížku o Zmijozelu. Zapomněla ji vrátit paní Pincové, když byla vyhozená z knihovny. Nicméně knihovnice se zdála být tak zaměstnaná nebelvírskými, kteří podle ní dělali v knihovně neskutečný hluk, že knihy v jejích rukou si ani nevšimla.

Hermiona uvažovala, jestli by dokázala z batohu vyndat knihu a schovat ji pod polštář, aniž by na sebe upozornila Madam Pomfreyovou, která dělala něco s vodou ve své kanceláři. Nejspíš by měla záchvat, kdyby načapala pacienta, jak chodí kolem.

PRÁSK!

Prásknutí dveří upozornilo obě dvě ženy, které se právě teď nacházely na ošetřovně. Hermiona vykulila oči údivem, když sledovala dovnitř vejít jednu nebelvírskou holku a dva zmijozelské kluky. O pár minut později přišla zmijozelská holka a dva nebelvírští kluci.

Madam Pomfreoyvá se naštvaně vydala ke dveřím.

"Ach Godricu, co má tohle zna-" Zastavila se uprostřed věty.

Původní otrávený výraz se rázem přeměnil na naštvaný a ustaraný, když viděla tu podívanou před sebou.

Dva nebelvírští kluci vypadali jako živočichové z oceánu. Jednomu z nich čouhalo z hlavy 5 antén. Černé dlouhé chlupy mu lezly dolů z nosu. Vlasy toho druhého byly přeměněny na mořské řasy. Ten druhý chlapec ho musel podpírat, protože místo těla měl ploutve.

Jeden z těch zmijozelských Hermioně vysoce připomínal Alastora Moodyho, jedno oko měl větší než druhé. Jednu ruku měl úplně převrácenou a půlku hlavy vyholenou. Druhému zmijozelském chlapci z podpaží čouhala třetí ruka. Zdá se, že byla očarovaná tak, aby ubližovala svému nositeli, protože ten chlapec se ji pořád pokoušel zabránit od mlácení do jeho hrudi.

Vlasy zmijozelské dívky svítily růžovou barvou, která byla v kontrastu s její zelenou pokožkou. Pusu si zakrývala rukou, která měla 10 prstů, každý byl divně zkroucený na jinou stranu. Očividně se pokoušela skrýt další škodu, kterou měla na obličeji.

Někdo se zjevně neúspěšně pokusil přeměnit nebelvírskou dívku na požární hydrant. Dívka byla od hlavy až k patě úplně rudá. Její ruce byly skoro neviditelné v porovnání s rukama, které jí vycházely z hrudi. Její nohy se zdály být slepené dohromady. A Hermiona měla silné podezření, že jediný důvod, proč přišla dřív než ostatní byl ten, že celou cestu z bojiště až na ošetřovnu skákala.

"Ale-" Zaskřehotala madam Pomfreoyvá a několikrát otevřela pusu, aniž by vydala jedinou hlásku. Na každého studenta se podívala se vztekem a starostí zároveň. Několikrát se zhluboka nadechla.
"Kdy už máte v plánu konečně dospět?"

"Byla to nehoda, madam Pomfreoyvá," odpověděla okamžitě nebelvírská dívka.

Hermiona si ji matně pamatovala jako Megan Jekinsovou, jednu z mladších studentů.

"Dělali jsme projekt a tak nějak nám vybouchnul," promluvil ten Zmijozelský chlapec, který jí přípomínal Moodyho.

"A zanechal na každém z vás úplně jiné následky?" Přejela je madam Pomfreyová pochybovačným pohledem.

Vytáhla hůlku a svým pacientům vyčarovala židle. Nebelvírští si dali židle blíž k Hermionině posteli, zatímco zmijozelští se shromáždily v druhé části místnosti. Madam Pomfreoyová se mezitím vzdálila, nejspíš šla do své kanceláře pro protilátku.

"To byla hodně debilní výmluva," poznamenal ten kluk s pěti anténami.

"Jako kdybys ty snad dokázal vymyslet něco lepšího, Weasley," poznamenal jedovatě Bulstrode.

Hermiona se pozorně dívala na toho kluka s pěti anténami, až v něm konečně poznala Garethova mladšího bratra, Galahada.

"Mohli byste s těmi hádkami přestat, než k nám znovu přijde madam Pomfreyová?" Povzdechla si Meghan.

"Přestala by ses ty někdy hádat, Jekinsová, kdybych na tebe použila kouzlo zapomeň?" Řekla ta zmijozelská holka, která si pořád zakrývala rukou obličej.

"Kdyby ses aspoň snažila, Yaxleyová. Ty bys nedokázala správně použít kouzlo ani se spoustou profesorů za zadkem," vyštěkla Meghan.

"Pšt!" Varoval je kluk, který vypadal jako mořská řasa, když se vracela madam Pomfreyová.

Dveře se znovu otevřely a za nimi stál Tom Raddle, krásný a elegantní jako vždy. Hermiona se na něj krátce podívala a pak rychle odvrátila oči, pamatovala si, jak jí držel ruce a zabránil jí tak, aby si zničila obličej.
Posledních pár dnů si nadávala, protože přemýšlela nad tím, jak jemný a hezký hlas má, i když byla při vědomí jen z půlky.

"Dobrý den madam Pomfreyová," řekl s půvabným úsměvem na tváři.

"Ach Tome," povzdechla si a podívala se na zmijozelské dívky, které se začaly hihňat nad vidinou mladého temného pána.

"Musím se vám omluvit za chování svých spolužaček," řekl Tom omluvně, na tváři měl ten nejúpřímnější výraz lítosti.

"Ale Tome, to není tvoje chyba," ujistila ho Madam Pomfreyová, náklonnost byla na jejím obličeji zcela očividná.

"Je to moje povinnost," řekl okamžitě, "jako primus považuji za svou zodpovědnost starání se o své spolužáky, zvláště o ty z mé vlastní koleje."

Vzhledem k tomu, že věděla, co se z něj v budoucnosti stane, tak bylo jasné, že záblesky výhružek v jeho očích, mířené ke zmijozelským, nebyly jen výplodem její fantazie nebo pouhým trikem světla.

"Ty jsi tak milý, Tome. Ne, ne! Vůbec si s tím nedělej žádné starosti. Není to nic, co bych do pár hodin nedokázala napravit," řekla madam Pomfreyová, její obličej byl jemnější než kdy předtím. Hermioně se krátce zastavil dech, jak pozorně poslouchala. "Předpokládám, že si také budeš chtít promluvit se svými spolužáky?"

"Pokud to je možné," odpověděl skromně.

Počkal, dokud neodešla do své kaceláře, než se vydal ke svým spolužákům. Ačkoliv Hermiona nemohla slyšet, co jim říká, zastrašování skryté za jeho falešným klidem jí napovídalo mnohem víc.

"Co se stalo?" Zašeptala směrem ke skupince nebelvírských vedle její postele.

"No..." Všichni tři se na sebe podívali, váhali jí to říct, protože se báli, aby je nenapráskala profesorům.

"Jen pro vaší informaci, taky jsem z Nebelvíru," dodala naštvaně.

"To my víme!" Protestoval Galahad a odvrátil od ní pohled.

Přimhouřila oči.

"Gareth ti zakázal mi o tom něco říct, že jo?" Zeptala se.

"Je to jen pro tvé vlastní dobro, opravdu," dodala Meghan, "vy tři jste tu noví studenti, nemůžeme si dovolit, abyste končili na ošetřovně každý měsíc jako my."

"Každý-" Hermiona se zastavila uprostřed věty, byla překvapená množstvím hádek mezi dvěma kolejemi.
"V případě, že jste si toho ještě nevšimli, bude to tu pro mě mnohem nebezpečnější, když budu chodit po Bradavických chodbách, aniž bych věděla, co se za nimi ukrývá za hrozby!"

"Oni nejsou tak hloupí," odbil Galahad pouhým mávnutím ruky to, co řekla. "Ne, jsou ze Zmijozelu. Nebudou riskovat přistižení profesory."

"Ty tomuhle říkáš," rukou ukázala na jejich těla, "tomuhle říkáš, že nebudou riskovat? Copak si myslíš, že se o tomhle profesoři nedozví?"

"Oni to ví," odpověděl chlapec s nejméně zraněními, "ale nemůžou s tím nic udělat, protože nemají žádné důkazy."

"Copak vás nenapadlo, že Zmijozelští můžou připravit past, aby přistihli vás?" Zeptala se Hermiona.

Její odpověď byla opět odbitá,

"Jsme dost opatrní."

Znovu otevřela pusu, aby zareagovala, ale byla přerušená Tomem, který došel k její posteli.

"Dobrý den, slečno Grangerová," pozdravil ji.

"Ahoj," odpověděla rychle, když se na posteli posadila.

Byla zatraceně malá dokonce když stála vedle něj, nechtěla být ještě menší, když vedle něj bude ležet.

Koutkem oka zahlédla Nebelvírské, jak se ochranářsky dívají na interakce mezi ní a Tomem. Zmijozelští na druhé straně místnosti vrhali na ni a Toma tázavé pohledy a neklidně si mezi sebou špitali.
Bez varování se jí tvářemi prohnal hřejivý pocit.

Tom vytáhl hromadu poznámek a podal jí je.

"Tohle jsou poznámky a úkoly z dneška," vysvětloval, když si všiml tázavého pohledu na její tváři.

Hermiona tam seděla a nevěřícně na něj zírala. Přišel sem jen aby jí dal své poznámky? Zmijozelský dědic? Vůdce nadvlády čistokrevných? Ten zlý Lord Voldemort? Musel si z ní dělat srandu.

Povytáhl na ni obočí.

"Proč?" Zeptala se, pokoušela se ignorovat znepokojivý šepot nebelvírské skupinky vedle sebe.

"Chodíš na skoro všechny hodiny jako já," odpověděl jednoduše.

"Ou," odpověděla Hermiona, ne zcela spokojená jeho odpovědí.

Měla pocit, že Tom Raddle musel mít nějaký tajný plán, aby zrovna k ní byl ze všech těch lidí tak milý.

"A uvědomuji si, jak hrozné je pro někoho, kdo miluje učení, když zameškává hodiny. Byl jsem k tomu donucen ten první den, co jste přijeli, pokud si vzpomínáš," dodal se slabým úsměvem.

Hermiona na něj zírala. Věděla, že oceňuje chytré lidi, ale také věděla, že by je neváhal zabít, pokud by mu zkřížili cestu. Pořád měla pocit, jako by se za jeho kroky skrývalo něco víc.

Vzala jeho poznámky a okamžitě si všimla, jak byly úhledné a elegantní. Na to nebyla zvyklá, když si vzpomněla na Harryho s Ronem, jejich písmo silně připomínalo otisky pařátů nějakého dobytka.

"Za to mi vůbec nemusíš děkovat," odpověděl Tom, "jednoduché kouzlo ty poznámky okopírovalo, nic mi nebude chybět."

Poté co opustil ošetřovnu se slibem, že jí bude nosit poznámky a úkoly, tak Hermiona ležela v posteli a znovu zírala do stropu. Nebelvírští se na ni dívali s obdivem, podezřením a zvědavostí najednou, ale odmítli jí řict cokoliv dalšího o jejich zraněních, bylo pro ni naprosto zbytečné se od nich pokoušet získat informace.

Její jediná úleva byla, že madam Pomfreyová dodržela své slovo a do pár hodin je vyléčila. Aspoň už nemusela snášet spekulace a pohrdavé pohledy od Zmijozelských.

Když odešli, tak byla konečně na ošetřovně úplně sama. Až na to že teď už se v žádném případě nenudila. Analyzovala si všechny možnosti, proč k ní Tom Raddle byl tak milý, když ani náhodou milý člověk nebyl.


A to byla hodně frustrující snaha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kylie Kylie | 25. září 2017 v 22:04 | Reagovat

Tuhle povídku miluju! ❤❤❤

2 denisa denisa | E-mail | 5. října 2017 v 17:41 | Reagovat

taky ji miluji

3 Mia Mia | Čtvrtek v 13:48 | Reagovat

Super! Rychle další kapitolku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama