Tatia- The Northumbrian Princess- 12. kapitola

14. ledna 2018 v 9:55 | Any

12. kapitola- Jednou z mnoha

Tatia bolestně otevřela oči. Viděla nad sebou několik ženských tváří. "Co se to stalo?" Zašeptala zmateně. Posadila se. Ležela na zemi nějaké malé místnosti. Okolo ní sedělo hodně žen. Všechny měly pomlácené a unavené obličeje. Bylo ale poznat, že to kdysi bývaly nádherné ženy.


"Dostala ses do otroctví Baltazara Berga," řekla jedna z nich klidně.


Baltazar. Baltazar, opakovala si v hlavě. Vše se jí začalo znovu vybavovat. Únos, smrt Mary. "Ne!" Vykřikla. Otřela si slzy, "to není možné." Hlavu si položila do dlaní.



I přes pláč slyšela vše, co se dělo okolo ní. "Princeznička si myslí, že je něco víc než my," pronesla jedna žena. Některé z nich začaly přikyvovat.




* * *
O několik měsíců později


Tatia se zrovna vracela s vědrem vody. Byla to součást její každodenní práce. Bylo neuvěřitelné, že byla ještě nedávno princezna a teď se z ní stala otrokyně krutého Wessexského muže Baltazara. Každou chvíli slýchávala narážky na svůj původ.


Byla neskutečně strhaná. Nevěděla, jak dlouho tady je. Nebyla schopná odhadnout čas, ale měla pocit, že už to je celá věčnost.


Tak moc chtěla utéct pryč. Byla neuvěřitelně naštvaná kvůli své princeznovské výchově. Vždy ji vychovávali, jak být dobrou manželkou a matkou. Ale nikdy ji nikdo neučil, jak se bránit. Mysleli si, že to bude vždy práce otce a pak manžela. Nikdo nepočítal s tím, že se bude potřebovat ochránit sama.


Docházelo jí, jak je její výchova naprosto zbytečná. K čemu jí to všechno bylo? Byla slabá, nemohla se sama ubránit. Neměla sílu utéct. Věděla, že se tu jednoho dne upracuje k smrti. Už tolik žen tu viděla zemřít.


Tolik mladých otrokyň chodilo na noc ke svému nemilosrdnému pánovi. Byla ráda, že ji to zatím ještě nepotkalo. A ty, které s ním otěhotněly, tak byly zabity a nahrazeny jinými.


Chyběl ji její domov. Ne její rodina. Ta pro ni už nic neznamenala. Stejně jako ona pro ně. Setřela si z očí slzy. Chyběl ji ten luxusní život na hradě. To teplo. Tady každou noc mrzla. Když byla extrémně chladná noc, tak se k sobě zoufale tiskly a pokoušely se zahřát vlastními těly. Nějaká žena tu kdysi i zemřela. Poznala to, když se ráno vzbudila a cítila její extrémně chladné tělo proti sobě.


Bývala spokojenou princeznou, která si žila ve svém světě, luxusu, bezstarostnosti a čekala, až se stane něčí ženou.
Němala ani sebemenší představu, že takové peklo jako je tohle může existovat. A už vůbec by ji nenapadlo, že v něm jednou bude sama žít.


Už dávno nebyla princezna. Byla pouze jednou z mmnoha. Bez veškerých práv. Byla naprosto bezmocná.


Někdy jí chyběl dokonce i Ragnar. Přemýšlela, kde teď asi je. V hlavě se jí pořád dokola opakovala poslední slova, co jí řekl.
My dva se ještě uvidíme. Možná ne hned, ale později. Setkáme se. Pak se na ni ušklíbl tím svým křivým úsměvem a odešel pryč.
Tatia věděla hned od začátku, že se jeho slova nikdy nenaplní.


Pomalu položila vědro s vodou na stůl. Seděl tam Baltazar s několika svými muži. Cítila, jak ji jeden z nich pleskl přes zadek. Pomalu zavřela oči, zhluboka se nadechla a vydala se pryč.


* * *




Vyřízeně ležela na zemi v otrokářské místnosti. Dívala se nahoru do stropu. Tušila, že už uběhla taková doba.


Vše tomu naznačovalo. Když se sem dostala, tak byl podzim. Pak přišly ty příšerné mrazy. Po nějaké době se začalo oteplovat, nastala ta příšerná horka. A teď je přerušovalo ochlazení. Musel začínat podzim.


Takže pokud se nemýlila, přežívala tu už celý dlouhý rok. Měla pocit, že uběhlo alespoň deset let. Její tělo bylo vyhublé, byla čím dál tím víc unavenější.


Tuhle noc se ale mělo všechno změnit. Podívala se vedle sebe na Ingrid. Byla to jediná otrokyně, která se s ní bavila. Přišla sem na jaře. Celá její rodina byla vyvražděná a ona ušetřena a dána do otroctví.


Ingrid ji pozorovala svýma velkýma modrýma očima. "Opravdu to chceš udělat?" Zeptala se jí. Tatia přikývla. Dnes v noci měla v plánu utéct.

Při dolévání medoviny opilým Baltazarovým mužům se jí podařilo jednomu z nich ukradnout nůž. Měla u sebe alespoň zbraň. Nebyla si ale jistá, pokud ji dokáže použít.


Věděla, že to je hodně riskantní. Ale bylo jí to jedno. Už neměla co ztratit. Buď se jí podaří utéct a osvobodit se a nebo ji chytnou a zabijou. I na tom bylo něco pozitivního... Alespoň se tím ukončí tohle utrpení.


Ingrid se na ni podívala, "hodně štěstí, princezno." Tatia jemně přikývla a prošla okolo spících otrokyň.
Otevřela dveře. Přesně jak očekávala, venku stál strážce. S odporem se na ni podíval, "co chceš, otrokyně?"


Tatia se pousmála a jednu nohu si opřela o zeď, hned vedle jeho pasu. Bosým chodidlem se dotýkala jeho stehna.


Strážce se pousmál a přitáhl si ji k sobě. Nahnula se dolů a předstírala, že rozepína jeho opasek. Rychle ze svého stehna vytáhla nůž a silně ho s ním udeřila do břicha. Strážce se na ni udiveně podíval a sesunul se podél zdi na zem.


Tatia zhluboka dýchala a rozeběhla se směrem k východu. Tohle bylo poprvé, co zabila nějakého člověka. Věděla, že neměla jinou možnost. Nikdy si nemyslela, že se tohle stane. Nečekala, že toho někdy bude vůbec schopná.


Zarazila se, jakmile doběhla do velké haly. Stálo tam alespoň 40 Baltazarových mužů. Neměli tu být. Něco se muselo stát. A nebylo to nic dobrého.


Jeden z nich se na ni otočil. Jeho pohled se zastavil na jejím zakrváceném noži. "Chyťte ji!" Vykřikl.


Tatia se rozeběhla zpátky. Několi mužů běželo za ní. Zastavila se u strážcovo mrtvého těla. Nevěděla, kam jinam utéct. Otočila se na muže, kteří k ní doběhli.


Koukali na mrtvé tělo. "Ty jedna mrcho. To ty jsi zabila Edharda." Řekl jeden z nich a vydal se k ní. Tatia couvala ke zdi. Zoufale kroutila hlavou, "ne, prosím, ne." Muž měl v očích vztek. Její tělo zavadilo o zeď.


Muž přišel k ní a prudce ji k sobě přitáhl za vlasy. Tatia zakřičela bolestí. Strčil ji dolů na zem. Přistála na studené kamenné podlaze. Se slzami v očích se na něj dívala.


"A já teď za to zabiju tebe!" Začal si rozepínat svůj opasek. Tatia kroutila hlavou, "Ne. Ne. Ne. Prosím."


Muž si klekl vedle ní. Znovu ji chytl za vlasy a obličejem ji položil na podlahu. Tatia se klepala a čekala. Slyšela, jak se znovu zvedl.


Čekala na úder. Vykřikla, jakmile ucítila první úder pásku na zádech. S každým dalším se bolest zvětšovala. Modlila se, aby už konečně přestal a prostě ji konečně zabil a ukončil to.


Vyrušilo je několik dalších mužů, co zmateně proběhlo kolem. Na chodbě před nimi viděla jasné oranžové světlo.


Po chvíli si uvědomila, že to není světlo, ale oheň. Ten muž si to nejspíš uvědomil také, protože se zvedl, nechal ji být a rozběhl se tam, kam předtím většina mužů.


Tatia ležela zničeně na zemi. Záda ji neskutečně bolela. Cítila, jak jí tam teče spousta krve. S námahou se postavila.


Opřela se o zeď a rozhlížela se okolo. Ozýval se neskutečný řev, kterému nerozuměla. Něco se muselo dít. Někdo musel zaútočit. Rozeběhla se do již nestřežené otrokářské místnosti. Ingrid a další otrokyně vyděšeně stály u dveří.


Překvapeně si ji prohlížely. Ingrid se postavila za ní a podívala se na její zakrvácená záda. "Co se ti to stalo?" Zašeptala.


Tatia naprosto ignorovala její otázku. Podívala se na ostatní otrokyně. "Mítnost je nestřežená. Někdo zaútočil na pevnost." Překvapeně je pozorovala. "Tak na co čekáte? Na co sakra čekáte? Je to fantastická příležitost k úteku!" Vykřikla.


Ženy zakroutily hlavou. "A co když nás chytí?" Zeptala se jedna z nich.


Tatia zakroutila hlavou, "tohle je šance se osvobodit. Co budete mít z toho, když se tu rozhodnete čekat, co bude, kdo přijde a dál tu budete pracovat. Pokud tu zůstanete, tak se buď upracujete k smrti, nebo vás zabije ten, kdo teď na tento dům zaútočil." Nadechla se, "myslím, že pokusit se utéct je ta nejpřijatelnější možnost!"


Ingrid ji pozorovala. Pak se podívala na ostatní otrokyně. "Tahle žena má pravdu." Usmála se, "princezna má pravdu. A já s ní souhlasím a jdu."

Ostatní otrokyně se začaly zvedat a přikyvovat. Tatia se vděčně podívala na Ingrid. Rozeběhly se ven.


Tatia kulhala a znovu proběhla chodbou. V hale už žádní bojovníci nebyli. Pouze v jejím rohu začínalo hořet.


Tatia rychle vzala do ruky dřevěné prkno, které spadlo na zem z nyní rozbité střechy. Chtěla mít alespoň něco, kdyby ji někdo znovu napadl.


Uvědomovala si, že ven už ji zbývá tak málo. Viděla, že Ingrid běží hned za ní. Podařilo se jí doběhnout na chodbu, která vede rovnou ven.


Za sebou zaslechla velikou ránu. Vyděšeně se otočila. Viděla, jak Ingrid zavalil kus střechy. Vydala se zpět k ní.
"Běž!" Vykřikla na ni varovně Ingrid.

Tatia po chvíli pochopila proč. Běžel za ní jeden z Baltazarových mužů. V ruce měl kopí. Vrhl se na ni. Zrovna když ji chtěl probodnout, tak se jí podařilo před sebe dát prkno a odrazit jeho útok.


Znovu zaútočil, tentokrát mnohem agresivněji. Tatia se to rozhodla risknout a těsně předtím, než ji jeho kopí probodlo, tak ho prknem praštila do hlavy. Jeho kopí si chytla jen mlý kousek před břichem. Muž v bezvědomí padl na zem.


Pořád v ruce držela prkno, otočila se a chtěla dveřmi vyběhnout ven, ale zarazila se na místě, jakmile viděla, jak se dveře zaplnili alespoň třiceti muži.


Došlo jí, že tohle nebyli Baltazarovi muži. Vypadali úplně jinak. Její dech se začal zrychlovat, jakmile uprostřed poznala jednoho z nich. Zaraženě tam stála a pozorovala je. Z rukou upustila prkno, s hlasitým prásknutím dopadlo na zem. To není možné, honilo se jí hlavou. Pořád tam tak stáli a dívali se na ni. Poznávala je.



Tatia na moment zavřela oči. Když je otevřela, tak tam pořád stáli. Byl to on. Nezdálo se jí to. "Ragnare?" Zašeptala slabě. "Jsi to ty?" Dodala po chvíli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama