Ztraceni v čase- 9.kapitola

4. září 2018 v 17:32 | Any
Po neskutečně dlouhé době jsem se odhodlala pro Vás přeložit další kapitolu. Moc se omlouvám za takovou příšernou pauzu, ale bylo toho tolik, že jsem vůbec nemohla najít chuť k překládání. Každopádně doufám, že se Vám díl bude líbit. A pokud uvidím, že je o povídku stejný zájem jako u minulých částí, tak slibuju, že pokračování se pokusím vydat mnohem dříve. Všem moc děkuju a prosím, nezapomeňte napsat názor a ohodnotit, ať vím, že to pořád ještě někdo čte.


Když už prošli větší část Prasinek, tak Harry pochopitelně začal být mnohem nervóznější.

"Harry, musíš si zachovat chladnou hlavu," varovala ho Hermiona, když vešli do úzké uličky, která vedla na okraj Prasinek.

"Už to jsou skoro dvě hodiny," zamumlal si spíš sám pro sebe, jeho oči pátraly po sebemenší stopě nějakého pohybu.

Zneklidněně nakrčila obočí, nevěděla, jak ho uklidnit. Vzdalovali se od Prasinek víc a víc, dokud ho Hermiona nepřitáhla zpátky.

"Harry, to je Zakázaný les," upozornila ho.


Podíval se na les před sebou a zamračil se.

"Možná ho taky můžeme zkusit projít," řekl troufale, když se vydal k lesu.

O chvíli později našli ležet Ginny na studeném lesním povrchu. Hermionu ve stejnou chvíli zasáhla úleva i strach.

"Ginny," zašeptal Harry.

Okamžitě se k ní rozeběhl a kleknul si vedle ní, Hermiona šla hned za ním. Ginnin obličej byl úplně bledej a její rty měly modrý nádech.

"Ginny... Ginny," opakoval netrpělivě Harry, nepokoušel se s ní ani zatřást, aby se tím nezhoršil její stav.

Hermiona si klekla vedle a zkontrolovala jí puls.

"Musíme jí okamžitě dostat zpátky do Bradavic," poradila mu rychle s ustaraným výrazem ve tváři.

Harry ji jemně zvednul.

Když dorazili do Bradavic, tak se okamžitě rozeběhli na ošetřovnu. Madam Pomfreyová, která vypadala klidně, byla okamžitě překvapená rozruchem, který způsobili. Nicméně jakmile uviděla Ginny, tak se její výraz změnil v ustaraný.

"Co se jí stalo?" Zeptala se.

Zloba v jejím hlase naštěstí se naštěstí nepřenesla na její schopnosti, když si rychle a opatrně ověřovala Ginnin stav. Pak rychle odešla do své kanceláře a začala vyndavat lahve s různými druhy lektvarů.

"Nevíme," odpověděl Harry, jak nejrychleji mohl. "Našli jsme ji uprostřed Zakázaného lesa. Ležela tam nehybně na zemi."

"Nevíte, proč tam byla?" Zeptala se Madam Pomfreyová, když do číše nalila určité množství lektvarů.

Oba dva Nebelvíři byli znepokojení, když si všimli, že se její ruce nepatrně třesou.

"Ne," zakroutila hlavou Hermiona. "Zmizela asi před dvěma hodinami-"

Madam Pomfreyová se na ně ostře podívala.

"-a nenašli jsme ji dřív než před dvaceti minutama."

Znepokojení na tváři Madam Pomfreyové se prohloubilo, když do číše přimíchala další lektvary.

"Doufám, že to bude fungovat," zamumlala ošetřovatelka.

Hermiona vykulila oči, když Harry přispěchal na stranu vedle Madam Pomfreyové.

"Ma- Madam Pomfreová... Co... Je.. S Ginny," zakoktal Harry.

Madam Pomfreová spojila rty k sobě, když se plně soustředila na lektvar, aniž by mu odpověděla.

"Přemýšlím, kdo na ni dokázal použít takovou příšernou magii," poznamenala zničehonic po několika minutách ticha.

Harry s Hermionou se na ni podívali.

"Myslela jsem, že vředy slečny Grangerové budou to nejhorší, co za tento rok uvidím. Pokud je má diagnóza správná, tak Černá magie, která byla použita na slečnu Weatherbyovou, musela být vykonána někým s velkou mocí a znalostmi. Nejsem si ani jistá, jestli to slečna Weatherbyová dokáze přežit do příští středy."

Hermiona s Harrym zbledli po této informaci.

"Ale... ale vy... musíte ji zachránit, Madam Pomfreyová," prosil Harry.

Ošetřovatelka se na něj konečně soucitně podívala.

"Zkusím udělat, co budu moct. Pokud se na jejím stavu nic nezlepší, tak ji budeme muset poslat ke Svatému Mungovi," odpověděla s povzdechem a otočila se zpět na Ginny. Místo, aby Ginny nalila medicínu do krku, tak ji s pomocí hůlky dostala do jejího těla.

Harry vzal Ginninu ruku a držel ji za ni.

Hermiona to celé s bolestí sledovala, pravou ruku sevřela v pěst a praštila s ní do stolku vedle postele. Harry dál zůstával neotřesený, jeho oči se plně zaměřovaly na mladou ženu ležící před ním.

"Tohle se nemělo stát. Tohle se nemělo stát," opakovala si Hermiona, když se slzy chystaly stéct po jejích tvářích.

Odhodlaně šla ke dveřím, když ji náhle Harry přitáhl zpátky.

"Kam to jdeš?" Zeptal se Harry. Jeho oči se mírně leskly od pomalu tekoucích slz.

"Jdu... Jdu to.." Slova se v ní úpně ztratila, pomalu zavřela oči.

Posadila se frustrovaně na nejbližší židli a otevřela oči, marně se pokoušela zastavit slzy. Obě její ruce byly sevřené v pěst a její oči přistály na Ginny. Pomalu polkla, snažila se zastavit to nutkání rovnou vběhnout do Velké síně a proklít Toma. Nebyly žádné pochyby o tom, že on byl ten, kdo tohle Ginny udělal.

Harry zavřel oči a opřel se o zeď, na tváři měl vyřízený výraz. Jeho ramena se prudce snížila ve znamení porážky. Hlasitě se nadechl, jako by i dýchání pro něj bylo obtížné. Zamračení na jeho tváři se s každou další minutou prohlubovalo.

Ticho je obklopovalo a ještě víc ztěžovalo jejich úzkost a bezmocnost. Pravidelné dýchání, které pocházelo od nehybné zrzky, jim dávalo alespoň nepatrnou naději, že se na ně Ginny jednou zase usměje. Zároveň je to upozorňovalo na skutečnost, že omylem vstoupili na nezmapované území, které bylo plné nebezpečí.

Madam Pomfreyová spěchala zpět k nim, znovu kontrolovala Ginny, aby si ověřila, že se její stav nijak nezměnil. Harry a Hermiona zůstali tam, kde byli- uvěznění ve svých vlastních myšlenkách.

"Ty, Hermiono, nesmíš si taky ublížit," řekl tiše Harry a přerušil tak to ticho, čímž Hermionu dostal z bezpečného pocitu, který se vytvořil v její mysli.

Nervózně se kousla do rtu, slib byl přímo na vrcholu jejího jazyku, ale něco ji zabránilo v tom říct to nahlas. Vlny různých pocitů hrozily, že ji přemůžou a zbavovaly ji jejího pocitu bezpečí. Chtěla se uzamknout před všemi těmi pocity, před všemi strachy, i před hrozbami, které ji obklopovaly, a zůstat v tom poklidném útočišti vytvořeném v její mysli. Kdyby si alespoň byla jistá, že ještě nemá ten klíč, kdyby alespoň věděla, že Tom Rojvol Raddle ještě plně neovládá Nitrozpyt.

Pocity hanby, znechucení a lítosti se připojily k dalším emocím, když si vzpomněla, jak cítila vděčnost k té stvůře, která seděla nepoškozeně ve Velké síni.

"Já.." Hermiona zavřela oči a zakroutila hlavou. "Musím si pořád připomínat... Co je zač.. Ale je to tak těžký... když se chová tak... Normálně... A když vypadá tak, jak vypadá."

Harry zůstal potichu, polkl a pomalu a důkladně vstřebával její slova.

"Dokáže být hodně přesvědčivý," poznamenal konečně, ruku položil na stůl vedle sebe, aby získal nějakou oporu. Skoro to vypadalo, jako by během poslední půl hodiny zestárl alespoň o deset let.
"Nechci.. Nechci, aby se ti taky něco stalo, Hermiono... Ginny... Ginny-"

Hermioniny oči se prudce otevřely a promluvila mnohem silnějším hlasem, než se momentálně cítila, "bude v pořádku." Podívala se s okna, "bude v pořádku. Nic se jí nestane. Během pár dnů bude zase tou Ginny, kterou známe. Bude se zase hihňat, až jí budeme vyprávět vtipy, které zmeškala a..."

Její hlas se vytratil, když si uvědomila, že má všechny hodiny s Tomem Raddlem.

Jak mu bude čelit?

Jak s ním bude moct sedět v té samé třídě a zastavit se, aby neproklela Zmijozelova dědice přímo na místě?

Její nejlepší kamarádka ležela na ošetřovně se smrtí číhající za rohem s kosou v ruce, připravená vzít si její život a ona s tím nemohla udělat vůbec nic.

Proklínala všechny profesory, že dovolili, aby se to stalo někomu tak nevinnému jako je Ginny. Chtěla cestovat časem, najít Zmijozela a zabít ho přímo na místě dřív, než se jeho potomek bude moci narodit. Chtěla proklít toho příšerného muže, který opustil Merope Gauntovou. Nechal ji umřít samotnou v bolesti, nedal ji šanci naučit jejího syna, jak někoho milovat. Chtěla proklít člověka, který je poslal zpět v čase, kde byli tak neuvěřitelně- Neuvěřitelně bezmocní.

A zranitelní.

"Ano... za pár dnů," zamumlal Harry a přerušil její tok myšlenek. Jeho oči byla zaměřené na Ginny, jako by to bylo všechno, co mohl vidět.

"Musíme držet při sobě," připomněla mu Hermiona, zamračení se usadilo na její tváři a kolečka její mysli pracovala na plný výkon.
"Nesmíme mu dovolit, aby nás zase přistihl samotné, jinak někdo z nás skončí.. tady."

Sevřel čelist a přikývl, jeho oči ztrácely svůj lesk, když dál sledoval Ginny.

"Nikdy bych si nemyslel... Že udělá něco takového, když je Brumbál pořád poblíž. Když ho Brumbál pořád sleduje," zašeptal.

Hermiona znovu zavřela oči. Těžce se nadechla a opřela se víc o židli, ve které seděla.

"Otevřel... ty víš co. Myslím, že je mu upřímně jedno, jestli ho Brumbál sleduje nebo ne," tušila Hermiona, "alespoň na tak dlouho, dokud se nenechá přichytit při činu."

Harry se suše zasmál.

"Tak v tom případě bych řekl, že bych pro nás měl začít hledat nějaký vhodný hřbitov." Uzavřel to předtím, než řetězec nadávek utekl z jeho úst a on zabořil vztekle hlavu do dlaní.


* * *
Zhluboka se nadechla a odhodlala se vejít do učebny Studia mudlů. V jiných předmětech naštěstí nemusela sedět tak blízko ke Zmijozelskému dědicovi, což jim oběma zabránilo před mnohými spory. Nicméně v tomhle předmětu...

Její oči přeletěly rychle celou učebnou, pokoušela se najít nějaké jiné volné místo. Věděla, že v přední části učebny bylo jedno neobsazené, ale bylo poblíž Augusty a Hermiona rozhodně netoužila po jejích jedovatých poznámkách celou hodinu.

Těžkými kroky došla ke svému obvyklému místu. Učebnice si položila na lavici, doufala, že tím sníží šance, aby si jí Primus všimnul. Naneštěstí, i když se pokoušela si Toma nevšímat, tak totéž se nedalo říct o něm.

"Dobrý den, slečno Grangerová," pozdravil ji a posadil se přímo před ni.

Abraxas se posadil vedle něj a povýšenecky se na ni podíval.

"Ahoj," odpověděla spíš strnule, zoufale se pokoušela vytlačit tu vzpomínku, jak Ginny bezmocně leží na ošetřovně a snažila se ignorovat blonďáka.

"Doufám, že slečně Weatherbyové je lépe," poznamenal Tom, jeho oči se zaměřily na její obličej, když se pokoušel vyčíst její emoce.

Lži...

Nevědomě zesílila sevření na své učebnici. Alespoň Abraxas částečně dostal rozum, když se rozhodl neodporovat svému pánovi, jako se mu předtím dařilo opakovaně, když říkal to, co neměl. Snad aspoň nějaká starost jí ubyde.

"I já v to doufám," odpověděla a doufala, že se její obličej alespoň mírně zjemní.

"Jsem si jistý, že se brzy plně uzdraví," pokračoval, soucitný výraz se objevil na jeho andělské tváři.
"Ačkoliv ji zatím moc neznám, tak si myslím, že to je úžasná dívka a ne někdo, kdo by měl zápasit s takovou nepřízní osudu. Osud by neměl být tak krutý, když trvale ubližuje někomu, kdo je tak nevinný a laskavý."

"Jsem si jistá, že se její stav zlepší, je to dívka se silnou vůlí a v brzké době ji určitě nic nezlomí," odpověděla skrz sevřené zuby, nenáviděla tu část svého mozku, který chtěla uvěřit, že je nevinný.

Jeho hlas zněl tak přesvědčivě, že ke svému zděšení se přistihla, jak věří jeho slovům. Plně si díky tomu uvědomila, jak lehké bylo se stát obědem pro jeho hada.

Klamy...

Znovu si přiměla to, jak mu skoro uvěřila. Pocit zrady se zvyšoval a projížděl celým jejím tělem. Užíral ji a koloval všemi žílami. I když se připravovala na možnost, že za jeho laskavostí se něco skrývalo, tak se jí to stejně dotklo.

S touhle myšlenkou v její hlavě si vytvořila ještě víc ochranných zábran, schovávala a chránila za nimi všechny nechtěné city, které mohla občas pociťovat před tím půvabným zmijozelským hadem, který seděl nyní před ní.

Znovu ji zkoumal pohledem, nepochybně hledal nějaké znamení, které mu dá odpovědi, po kterých tolik toužil. Tohle Hermionu částečně uklidnilo, že možná ještě nenašel způsob, jak se dostat do něčích myšlenek. Byla si naprosto jasná, že by všichni čtyři byli odnesení jeho Smrtijedy do Tajemné komnaty, kdyby už zjistil, že jsou z budoucnosti.

Záminky...

"Pozdravuj ode mě Pana Evanse. Jestli můžu něco udělat pro slečnu Weatherbyovou, tak neměj žádné obavy a řekni mi o tom," řekl Tom, úsměv se objevil na jeho tváři, když učitel vešel do učebny.

Hermiona dokázala na tváři vykouzlit umělý úsměv, když se podívala do jeho očí, dokud se pohledem po chvíli neotočil do přední části třídy. Ten obrázek se pořád přehrával v její mysli, ukazoval ji pořád a pořád dokola to samé dějiště. Na zádech jí vstaly všechny chloupky. I když úsměv zjemnil jeho rysy a rozsvítil jeho obličej, tak stejně nikdy neměl šanci dojít až k jeho duši.

Uvědomila si, že ve skutečnosti si o Ginny nikdy v životě starosti nedělal.

Jeho výsměšný pohled...

Ta starost, kterou vůči té dívce prokázal, byla vlastně jen dílo dobře předstírané hry.

* * *
O pár dnů později, když Hermiona s Harrym dorazili na ošetřovnu, aby znovu navštívili Ginny, tak Madam Pomfreyová zvedla hlavu od pacienta, kterého momentálně ošetřovala, a slabě se na ně usmála.

"Zdá se, že stav slečny Weatherbyové se zlepšuje," ubezpečila je, když došli k posteli, kde Ginny pořád bezvědomě ležela.

"Opravdu?" Zeptala se Hermiona, když se na ni znovu podívali.

Se zamračeným pohledem přikývla. "Ačkoliv vůbec nechápu, jak je to možné. Neléčila jsem ji pomocí nějakého nového lektvaru, ale i přesto se její stav lepší," odpověděla, když se jí na tváři znovu objevil nepatrný úsměv. "Možná má jen štěstí."

Hermiona a Harry se na sebe navzájem podívali.

"Nechápu to," zašeptal Harry, když Madam Pomfreyová odešla do své kanceláře, aby si umyla potřebné nádobí.

"Ani já ne," odpověděla Hermiona. Zakroutila hlavou, "ať se stane cokoliv, musíme být pořád v pozoru."

"Přesně," kývl souhlasně Harry.

Hermiona si povzdechla. Ukazovalo se, že tuhle bitvu proti Lordu Voldemortovi bude mnohem těžší vyhrát než tu v budoucnosti. Bude si muset najít nějaký čas, aby se zeptala Brumbála na jeho postup při hledání informací o jejich cestě časem. Čím dříve se vrátí do budoucnosti, tím lépe pro ně.


* * *
Tom zamračeně chodil kolem krbu. V této chvíli byl neskutečně rozzuřenej.

Za posledních pár dnů byli Hermiona s Harrym pořád spolu. Nebyla ani vteřina, kdy by se od sebe oddělilli, s výjimkou některých předmětů. Očividně se chtěli vyhnout tomu, aby byl jeden z nich přichycen sám.

A co ho rozčilovalo ještě víc byla skutečnost, že ve svém vztahu s tou malou lvicí udělal pokrok, vlastně se k sobě vzájemně chovali civilizovaně. To ovšem bylo předtím, než se ta zrzka zranila. Teď bude muset začít znovu od začátku.

Oheň v krbu zapraskal tak, že umlčel všechy lidi ve společenské místnosti. Chvíli jim trvalo, než si uvědomili, že to, co zesílilo oheň, nebylo dílem domácích skřítků. Někteří z nich se na sebe znepokojeně podívali, nevěděli, co mají dělat. Takhle rozzuřeného ho už hodně dlouho neviděli, ale Tomovi bylo úplně jedno, co si o něm myslí.

Nic nefungovalo tak, jak chtěl. Nedostával se nikam, a Lord Volemort neměl rád, když něco nemá plně pod kontrolou. Ode dne, kdy nastoupil do Bradavic, tak každý ve škole, s výjimkou pár Nebelvírských, ho obdivoval. A teď to bylo zmařeno ubohou skupinkou nováčků. Pohled přesunul pryč od krbu, nutili ho změnit všechny jeho taktiky.

Přimhouřil oči a podíval se kolem celé místnosti.

"Abraxasi."

Blonďák se na něj rychle podíval.


"Potřebuju si promluvit s tvým kamarádem."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucík Lucík | 4. září 2018 v 19:20 | Reagovat

Super! Nemůžu se dočkat pokračování

2 Linda Linda | 7. září 2018 v 15:13 | Reagovat

rychle další!

3 mary mary | 7. září 2018 v 15:14 | Reagovat

překládej dál!

4 Macek Macek | 11. září 2018 v 15:19 | Reagovat

Miluju tuhle povídku.

5 Kočka Kočka | 12. září 2018 v 17:28 | Reagovat

Ajaj… Tak to bude zajímavé.

6 Linka Linka | 28. září 2018 v 12:54 | Reagovat

Nemůžu se dočkat pokračování

7 Eliah Eliah | 5. října 2018 v 16:54 | Reagovat

Pokračování!!!

8 Papa Papa | 8. listopadu 2018 v 18:04 | Reagovat

To je tak napínavý! Pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama